Kostel a církve v Habrovanech. Habrovany patří do farnosti Vážanské, o které existuje první písemná zmínka již z roku 1376. Pro tuto dobu je vyznání “panstva” celkem nasnadě, jak se nakonec vyslovuje i farní kronika v souvislosti s desátky vážanskému faráři, byly mu tyto dávky od pánů na Habrovanech jakožto katolíků odváděny od nejstarších dob (ab antiquis temporibus nobiles in castro Habrowan ut Catholici Domini ...). K následující rušné době husitských bouří však nemáme dostatek dokladů, podle kterých bychom mohli usoudit, ke které straně který držitel patřil. Spory o desátky jsou doloženy za Jana Dubčanského. Roku 1512 vzala Salomena ze Lhoty na spolek na Habrovany svého manžela Jana Dubčanského ze Zdenína. Salomena buď sama nebyla vyznání katolického, nebo se, stejně jako její manžel, přiklonila později k utrakvistům, neboť ve sporech s klášterem hrála stejnou písničku, jako Jan. Ten byl v mládí vychováván katolicky, jak vyplývá z jeho prvního spisu Ukázání v dvojí stránce (“... zavedeni a od pravdy poblouzněni v náboženství církve papežské, v kterémž sme s veliké strany hned od mladosti stáli...”), ale v dospělosti se přiklonil přes utrakvisty k reformaci. Jak již bylo řečeno, z roku 1518 pochází první stížnost na Jana Dubčanského, že zadržel vážanskému faráři desátek. Kolem 1520, tedy v časové souvislosti se sporem o desátky vznesl Dubčanský na vážanského kněze a na jeho představené v kartuziánském klášteře požadavek, aby zpíval epištolu a evangelium česky a umožnil lidem přijímat pod obojí způsobou. Farářovo odmítnutí mu bylo dostatečnou záminkou, aby jej vyhnal a dosadil sem vlastního (nejspíš utrakvistického) kněze, který nějakou dobu vyhovoval jeho požadavkům. Nakonec i jej vyhnal a sám začal kázat v Habrovanech i jiných obcích. Je možné, že již tehdy stavěl v Habrovanech kostel, a to na vlastní náklady. Své důvody ke stavbě kostela v žádosti olomouckému biskupovi Stanislavu Thurzovi o povolení stavby nemohl uvést, takže jej podle farní kroniky stavěl bez jakéhokoliv povolení (fakulty) kolem roku 1523. Přitom nejenže neodváděl vážanskému faráři desátky a jiné požitky, ale také zabraňoval jiným, aby je odváděli. Učením své sekty pak ovlivnil značnou část šlechty na Moravě. Jelikož zápisy farní kroniky pocházejí až z počátku 18. století a neodkazují téměř na žádné prameny, musíme za jejich zdroj považovat spíše ústní podání, neboť jsou psány latinsky, na rozdíl od opisu smlouvy z 1. června 1540 o placení desátku vážanskému faráři Janem Dubčanským. Tento opis byl pořízen nejspíš z originálu nebo z dobového opisu česky. Zápisy o kostelních fundacích z poloviny 17. století jsou již opět zapsány latinsky, stejně jako text do začátku 19. století, před zápisy německými. Když víme, že sekta Habrovanských byla ustanovena až v roce 1528, nemůžeme bezvýhradně souhlasit s tvrzením, že již pět let předtím Jan Dubčanský konal bohoslužby v novém kostele. Snad budeme pravdě blíž, budeme-li rok 1523 brát jako počátek stavby nového kostela. Platy z nově koupeného lulečského statku mohly rovněž tuto na své poměry velkou stavbu podpořit. Ustanovení sekty počátkem roku 1528 by pak mohlo časově i věcně souhlasit s konáním zmíněných bohoslužeb v Habrovanech. V Janově jednání nelze nevidět ohlasy doby, kdy se Martin Luther ve své slavné disputaci v červenci 1519 v Lipsku veřejně zastal myšlenek Husových a nastartoval tím pronikání německého a švýcarského reformačního proudu do českých zemí. V roce 1523 koupil Jan Plzák starší ze Zdenína panství lulečské. Nedlouho poté na zdejší faru pravděpodobně už Jan mladší dosadil kněze Jana, který jistě katolíkem nebyl. Svědčí pro to jeho spor o desátky z Tučap, Rostěnic a Zvonovic, které knězi zadržovaly vrchnosti těch třech obcí, to znamená olomoucký biskup Stanislav Thurzo, abatyše kláštera Králové v Brně a rada města Vyškova. V této souvislosti je logické, že páni Habrovan stejně tak neměli chuť odvádět desátek na katolickou faru vážanskou. Jan ze Zdenína byl od počátku velmi aktivní ve sporech utrakvistů s Bratřími a později prakticky se všemi, kdo se lišili od jeho názorů. Na Hromnice 1524 se Jan ze Zdenína účastnil v Praze velkého setkání utrakvistických stavů a duchovních, zde se nejspíš seznámil s některými svými pozdějšími přívrženci. Jako velmi pravděpodobné se jeví navázání kontaktu s Matějem Poustevníkem, jenž byl pro své radikální názory v březnu 1525 uvězněn a po propuštění v říjnu 1526 se brzy objevil v Habrovanech. V novém kostele měl tedy kázat sám Jan Dubčanský a samozřejmě musíme počítat s činností alespoň Matěje Poustevníka. Jediný, koho téměř s určitostí můžeme vyloučit, byl právě vážanský farář. Ten byl nejspíš poslední, koho by Dubčanský do kostela pustil. I to musela být pro faráře Bartoše hořká pilulka, mít ve své farnosti kostel, do kterého nesměl vstoupit. Mohli bychom dokonce připustit, že právě bohoslužby v novém kostele dodaly Bartošovi jeden z hlavních impulsů k šílené myšlence vraždy a žhářství, která jej nakonec stála život. Stavbu kostela bychom mohli zdůvodnit raným stadiem teologického vývoje Dubčanského, ještě nevykrystalizovaného do pozdější strohé prostoty. Dost možná, že o několik málo let později by ani vlastní kostel nepotřeboval stavět. V Ukázání v dvojí stránce zavrhli Habrovanští mši svatou, ornáty, kostelní nádobí, obrazy, varhany a veškerou chrámovou výpravu, svátky, vzývání svatých, poutě, úctu k relikviím a většinu ostatních obřadů. Snad je alespoň něco málo pravdy na tvrzení Johanna Hedericha (Gründliche Erwägung der Haubtartikel in der Bruder Lehre in Böhmen und Mähren, Leipzig 1582), podle něhož Habrovanští, patřící do skupiny zwingliánsky zaměřených sekt, neznali ani pořádný kostel ani pravidelné shromáždění, že konali jen občasné schůzky. Samozřejmě musíme vzít v úvahu, že Hederich už popisoval Habrovanské s odstupem několika desetiletí. Přestože už od ustanovení nové sekty redukovali Habrovanští bohoslužebný obřad do strohosti, nebylo pro ně myslitelné, aby se obešli bez duchovních písní. Jelikož všechny dosud vydané kancionály obsahovaly písně, jejichž texty se vždy nekryly s představami Habrovanských, stala se pro ně potřeba vytvoření kancionálu vlastního záležitostí téměř principiální. Víme už, že jejich úsilí vyústilo v roce 1530 do vydání Písniček křesťanských. Vzhledem k pozdějším vydáním obsahoval tento kancionál celkem malé procento písní představujících poměrně vyhraněnou habrovanskou nauku. Již zde najdeme oddíl nazvaný “Písničky o duchovním příjmání nově složené”. Ve 24 slokách písně Kriste pravý živý chlebe je nepříliš umnými verši formulován jeden ze základních věroučných článků Habrovanských, vycházející z Zwingliho racionalismu, o popření fyzické přítomnosti Krista ve svátosti oltářní. Vedle toho v části nazvané Písničky o večeři Páně postačilo jen text poupravit, například z nevyhovujícího Ó svátosti velebná (připoměňme si, že Habrovanští ze svátostí uznávali pouze křest a svým vlastním způsobem chápanou večeři Páně) na Ó milosti velebná. Jinak pokud byla na nově složený text použita již existující melodie, naprosto nerozhodovalo, k jakému textu se vázala, a to ani z hlediska obecně tématického (na nápěv Panno milá z nebeské radosti se zpívala píseň Pane Kriste Bože věčný), ani z hlediska konfesionálního, neboli podle příslušnosti k nějaké církvi. Větší počet písní převzatých pochází od bratra Lukáše, k němuž Jan Dubčanský řadu let marně hledal cestu, samostatný oddíl tvoří jedenáct písní jindřichohradeckého kazatele Klimenta Bosáka a nadmíru zajímavý je i výskyt produkce ivančického novokřtěnce slovenského původu Jana Sylvána (jedná se mimochodem o nejstarší edici písní obou zmíněných mužů) a píseň Ve jméno boží pracujme, odkazující na nápěv Ve jméno boží jedeme, vlastně českou verzi Luterovy In Gottes Namen fahren wir, prokazuje kontakt Habrovanských s luteránskou tvorbou. Je to však jen kontakt letmý, neboť od Luterovy nauky se přísní Habrovanští, stejně jako Bratří, po počátečních vstřícných projevech, nakonec odvrátili. Úhelným kamenem se stala zejména jeho teze o ospravedlnění pouhou vírou (iustificatio sola fide). Zdůrazňování (samo)spasitelné víry v Kristovy zásluhy na úkor pěstování křesťanské dokonalosti tak vyhovovalo spíš renesančnímu příklonu k materiálním požitkům, projevujícímu se obecně poklesem mravního života ještě větším, než jaký způsobil reakci Husovu ve století minulém. Jak jsme se již zmínili v souvislosti s písní Kriste pravý živý chlebe, u prvního kancionálu z roku 1530 je u “písní v nově složených” patrná známka jistého spěchu, aby bylo dílo co nejdřív vydáno a texty svou literární hodnotou nedrží krok s písněmi převzatými. Také z věroučného hlediska nejsou písně ještě tak přesně formulovány, jako ve vydáních pozdějších. Rozdíl je patrný zejména při srovnání obsahu písně “o Duchovním příjmání” Kriste pravý živý chlebe z edice roku 1530 s písněmi tématicky stejně zaměřenými v pozdějších edicích, kdy se formulace tříbily a je v nich možno postřehnout poněkud útočnější tón. Kvůli přece jen ne zcela vyhraněnému obsahu písní prvního kancionálu panovaly nějakou dobu dohady, komu vlastně zpěvník náležel, komu měl sloužit. Někdy bylo o Habrovanských uvažováno, že byli částí vydavatelského týmu. Podle historických souvislostí však nemůžeme zcela zavrhnout ani možnost, že Habrovanští byli jedinými, kdo toto vydání připravil. Mimo výše uvedené vlivy by vysoké procento bratrských písní mohlo také naznačovat určitý záměr Jana Dubčanského, vyplývající z jeho vytrvalé snahy sblížit se s Bratřími. Musíme ale mít stále na paměti, že bratrské písně představovaly obecně kvalitní zdroj pro celou řadu jiných kancionálů, bez rozdílu konfese jejich vydavatelů. V edici 1534 a dodatku 1535 jsou již rozmnoženy písně pocházející z vlastních zdrojů, samozřejmě nemohou chybět další písně týkající se habrovanské nauky o (či spíše proti) svátosti oltářní. Dobu existence sekty Habrovanských nám pomůže postihnout i výčet církví a sekt v nedalekém Slavkově, dokumentující duchovní ovzduší té doby. Jsou zde v polovině 16. století zmiňováni (mimo katolíků a utrakvistů) židé, luteráni, kalvinisté, husité, anabaptisté čili novokřtěnci, zwingliáni, ariáni, adamité, korneliáni, sabatariáni a fratres flebiles-plačtiví bratří neboli pikarti, nazývaní někdy mikulášenci. Ti všichni našli na slavkovském panství útočiště před náboženskou nesnášenlivostí. Byla to obecně doba plná soukromého hledání pravdy, vyjádřeného názorovým štěpením, reformačními snahami, kdy reformace nacházela sama sebe (například novokřtěnci se brzy rozdělili na tzv. stäblery, uznávající šíření víry pouze mírovou cestou a schwertlery, kteří učili, že nauka má být šířena i mečem; po Luterově smrti roku 1546 se od jeho přívrženců také odštěpili žáci Melanchtonovi a obě frakce byly v prudkém rozporu s kalvinisty). Období katolické defenzívy skončilo v mezinárodním kontextu tridentským koncilem (1545-1563), ale v českých zemích se skutečná rekatolizace opozdila o několik desítek let. Rod, do jehož držení Habrovany přešly v roce 1573, byl v dobách reformace převážně bratrský. Výjimkou byl Bernard, prastrýc Jana Bohuslava Zoubka ze Zdětína, komorníka menšího práva zemského brněnského kraje, jenž v roce 1571 koupil habrovanské panství. Bernart Zoubek ze Zdětína byl v květnu 1540 zvolen olomouckým biskupem, ovšem již 11. března následujícího roku zemřel. Bratr Jana Bohuslava Zoubka Vilém kolem roku 1600 konvertoval ke katolicismu. Je logické, že se díky tomu o rok později stal nejvhodnějším kandidátem na místo nejvyššího písaře Markrabství moravského, uprázdněné smrtí Ctibora Syrakovského z Pěrkova. Ve věcech víry byl Vilém Zoubek snad celkem tolerantní, když svolil, aby si jeho dcera Alina (Helena) vzala v roce 1606 Jana Dubského z Třebomyslic, který katolíkem nebyl. Co se však týkalo jeho dalších dětí, prosazoval jejich katolické vzdělání principiálně. Můžeme dovozovat, že z toho důvodu se snažil svou nejstarší dceru Helenu s manželem dostat do pozadí, jinak by asi na oba manžele pamatoval ve své závěti jako na možné poručníky svých dětí z druhého manželství. Ze souvislosti tak můžeme vytušit, že Helena s Janem Dubským z Třebomyslic nebyli pro Viléma nejjistější zárukou výchovy, na kterou Vilém kladl takový důraz. Je tak možné říci prakticky s jistotou, že Vilém Bohuslav, jenž před svou předčasnou smrtí sotva stačil převzít panství, byl vychován přesně podle otcových představ v jesuitských školách. Dědičkou panství se po něm stala jeho svobodná sestra Kateřina Alžběta, jejíž vyznání je nasnadě nejen kvůli předpokládanému působení otcovských poručníků či pobělohorským vývojem politické situace, ale zejména faktem, že jako poslední představitelka svého rodu odkázala celé panství jesuitskému řádu. Konverze Viléma Zoubka byla pro jesuity přínosem z titulu jeho úřadu i peněz. Víme, že jako mecenáš řádu byl několikrát požádán, aby se ujal role rozdavatele odměn nejlepším studentům gymnasia. Po malé slavnosti následovalo pohoštění. V olomouckém jesuitském kostele nechal Vilém Zoubek zbudovat kapli a oltář sv. Kříže a kapli také určil za místo svého posledního odpočinku. Podle análů olomoucké koleje zacházel ve své náboženské horlivosti tak daleko, že kupoval nekatolické statky, aby tam mohl nechat šířit katolicismus. Ještě za svého života, v roce 1607, povolal Vilém Zoubek do Habrovan jesuitské misionáře z olomoucké koleje. Poprvé však misionáři nedosáhli žádného úspěchu. Jelikož toho roku vykonali jesuité misie mimo Kroměříž ještě v Broumově, můžeme zde opět vidět souvislost mezi konvertity Vilémem Zoubkem ze Zdětína a Janem Kavkou Říčanským z Říčan. Když Vilém Zoubek zemřel, byl podle svého přání pochován v jesuitském kostele sv. Františka v Olomouci. Poručník nezletilých Vilémových dětí Jan Kavka Říčanský povolal jesuity roku 1611 na panství habrovanské, zdounecké i broumovské. V Habrovanech a přilehlých vesnicích působili misionáři od 8. října toho roku až do ledna roku 1612. Následující velikonoce přistoupilo ke svátostem na 140 lidí. Když byl Jan Kavka Říčanský donucen opustit zemi a uchýlit se do Uher, spravoval habrovanské panství z pověření direktorů Jan Dubský z Třebomyslic, manžel Heleny Zoubkovny ze Zdětína. Po porážce stavů trvalo Janu Kavkovi dva roky, než se mohl ujmout svěřeného majetku. Náboženský vývoj na panství tak dostal opět katolický směr. Roku 1649 přišli do Habrovan další jesuitští misionáři, tentokrát již z Uherského Hradiště. O rok později o velikonocích se misie opakovaly. Přičiněním P. Felixe Kadlinského a P. Jiřího Puše byla na zámku vysvěcena kaple hradištské patronky sv. Viktorie a řadu let zde pečovali jesuité o její kult. Stav kněží po válce byl však natolik neutěšený, že v letech 1652 - 1660 spravoval vážanskou farnost farář ze Starého Rousínova. Mimo řádné desátky zajišťoval farářovu obživu výnos z polností patřících kostelu, pronajímaných za naturální platy. Koncem 17. století (před rokem 1683) darovala vdova po Janu Rudolfu Vychodilovi habrovanskému kostelu pole na Kopanině v Žebráčí. 1,5 měřice pole patřilo kostelu v trati Na habří, obhospodařoval je Jiří Kostelka, další měřici tamtéž Jan Stloukal a Ondřej Mojžíš. Jiří Kostelka odváděl kostelu také z pole na Zadních honech, Platickém padělku, Ve žlebích, Podtrhovčí, Od hranic, s Janem Stloukalem V dlúhých, s Matějem Pecinou na Padělku mezi cestami a ve Žlebě (Czlup), s Ondřejem Mojžíšem z 3,5 měřice z pole na Komorském, takzvanou Kněžskou zahradu ve Žlebě užívali Matouš Švestka a Matěj Pecina. Farář přijímal také různá nadání, odkazy pozůstalých ve prospěch kostela. Například habrovanský mlynář Tomáš Winkler (†23.2.1745) odkázal kostelu 40 zlatých, aby čtyři následující roky bylo za něj o výročích slouženo rektorem zpívané rekviem. Za obdobným účelem odkázal 100 zlatých Ondřej Bouchalík (†30.12.1748), 100 zlatých Jakub Brunclík (†24.12.1753) a 70 zlatých Rosina Vrbíková (†8.12.1756). Za doby jesuitů, v roce 1730 byl kostel postavený Dubčanským rozšířen a opatřen klenbou. V letech 1748 - 1749 dostal kostel místo dosavadní dřevěné zvonice řádnou věž podle návrhu stavitele Václava Petruzziho. V dubnu 1650 pořídila hradišťská kolej k habrovanskému kostelu zvon zasvěcený P. Marii, sv. Ignáci a sv. Viktorii a k příležitosti postavení nové věže v roce 1749 dostal kostel další zvon, ulitý k poctě sv. Trojice a P. Marie. Menší, patrně nejstarší zvon, byl nově přelit v roce 1853. Patrně v rámci úprav v letech 1748-1749 se dostalo i na kůr, neboť v děkanské matrice konstatuje visitátor v roce 1764, že habrovanský filiální kostel má nový hudební kůr ze dřeva opatřený zábradlím a na kůru se nachází nový positiv (podobné vybavení měl i kostel vážanský, jen o něco dříve). Po zrušení jesuitského řádu, když Habrovany přešly pod správu Studijního fondu, se objevily tendence zřídit zde samostatnou farnost. Zhruba po dvou letech pilných šetření skončilo všechno v létě 1781 na oboustranné neochotě zástupců Habrovan a Olšan dohodnout se na platech faráře a školního rektora. Od 1.1.1784 byla vážanská farnost vyňata z olomoucké arcidiecéze a včleněna do diecéze brněnské. Následkem rušení klášterů a z hlediska státní správy nepotřebných kostelů a kaplí byla v roce 1786 odsvěcena také zámecká kaple v Habrovanech. Sloužila později pravděpodobně zcela jiným účelům, neboť počátkem 19. století (1802) je popisována v rámci hospodářského dvora. Spíše dnešní době je blízká formulace záznamu, že v habrovanském filiálním kostele sloužil vážanský duchovní správce obvyklé pobožnosti každou třetí neděli (v měsíci ?). Doba, po kterou měl zámek s hospodářskými budovami pronajat Franz svobodný pán z Weisbachu, se na dějinách kostela nijak neprojevila. Weisbach, doktor lékařství, vynikající chemik, ředitel liechtenstenských hlubinných a povrchových dolů, Františkem Josefem I. povýšený do šlechtického stavu, získal od císaře mimo jiné i privilegium k těžbě potaše, se v Habrovanech samých příliš nezdržoval. Jistě také není bez zajímavosti, že byl od 80. let 18. století členem brněnské Svatojanské lóže Svobodných zednářů (vedle c. k. apelačního rady Antonína hraběte Belcrediho a vrchního školního dohlížitele pro Moravu a Slezsko Ignáce Mehofera). Varhany byly v habrovanském kostele nejpozději počátkem 19. století. Potvrzuje to jednání varhanáře Jana Oberaucha ze Slavkova s vážanským farářem v listopadu a prosinci 1835 kvůli nedoplatku za opravu varhan v Habrovanech. Když tyto přestaly vyhovovat, postavil zde roku 1888 varhanář F. Drábek z Uherského Ostrohu nový nástroj se 6 rejstříky za 750 zlatých. V roce 1903 byly varhany znovu opraveny brněnským varhanářem Vojtěchem Kášem. Přeměněna stroje na kuželovitou soustavu přišla na 790 K. Že se v polovině 19. století provozovala v Habrovanech figurální hudba svědčí fakt, že v roce 1849 nechal Matěj Havlíček pořídit na kůr tympány v ceně 85 zlatých. Roku 1862 stála generální oprava věže 565 zlatých. O tři roky později, 1865 dostal kostel novou vazbu za 1860 zlatých. V té době zorganizoval vážanský kooperátor Josef Čánek sbírku, za jejíž výnos pořídil do Habrovan novou Křížovou cestu. Roku 1885 darovaly sestry Františka a Vincentia Režných, pozůstalé po Janu Režném sochu P. Marie Lurdské, k níž pak byl postaven vedlejší oltář. Rok nato věnovala Marie manželka habrovanského čtvrtláníka Pavla Zbořila sochu P. Marie Bolestné, která byla také umístěna na novém vedlejším oltáře. Roku 1902 byl v kostele postaven nový hlavní oltář od firmy Petr Bušek a synové v Sychrově v Čechách nákladem 1804 koruny. Oltář byl benedikován P. Josefem Svobodou, kanovníkem z Lulče, v neděli 23. listopadu 1902. Téhož roku byla nákladem 490 korun přestavěna sakristie. V roce 1904 byla provedena změna v patronátu, neboť synové zemřelé patronky Marie Lernetové roz. Schindlerové (byla dcerou Josefa Schindlera, jenž v roce 1825 koupil vážanský statek za 8 100 zl.) Alexandr, Antonín, Norbert a dcery Konstancie, Kristina, Marie a Teodora Lernetovy a Žofie Godderigde prodali své panství Vážany majiteli Habrovan Juliu rytíři z Gomperzů, za 11 000 K. Dne 2.12.1908 podaly (už podruhé) Habrovany a Olšany žádost na biskupství o vyfaření z farnosti vážanské. Šetření v této záležitosti však znesnadňovala malá ochota Olšan přispět na zřízení fary v Habrovanech, takže se obecní výbor po roce usnesl, že Habrovany budou usilovat o vyfaření samy. Na dotaz brněnské konsistoře ze dne 30.10.1910 ve věci vyfaření se obecní výbor usnesl na odpovědi, že Habrovany zatím obec Olšany od budoucí duchovní správy nevylučují a platy pro varhaníka, kostelníka a hrobaře zajistí samy, neboť tito své funkce při habrovanském kostele již zastávají. Obec však nebyla s to pokrýt všechny náklady spojené se zřízením fary a tak i tato poslední iniciativa skončila neúspěchem. Ještě koncem 19. a počátkem 20. století byly církevní slavnosti automaticky záležitostí obecní. Velice dobře to vidíme zejména v záznamech o biskupských visitacích či jeho návštěvách kvůli biřmování. V letech 1884 a 1891 byly při návštěvě biskupa Františka Saleského Bauera na jeho počest postaveny slavobrány a hodný kus cesty vstříc mu vyjelo vyšňořené banderium (jízdní krojovaná družina). Také na slavnost Božího Těla bývaly objednávány stromky na májky a nosiči harmonia. Baldachýn nosívala vybraná obecní elita. Hudbu také platila obec, před první světovou válkou vždy kolem 15 K. Obvykle stačila kapela 8 až 9 muzikantů, asi od roku 1905 hrávala dechovka Josefa Fibingera. Po válce se situace během několika let radikálně změnila. Ke slovu se dostali dřívější volnomyšlenkáři, posléze otevření ateisté. Vzedmula se úplná vlna odporu proti katolickému kléru, zákony z května 1874 zcela závislému na státu a bohužel často ještě nedlouho před převratem vystupujícímu zcela prorakousky. Již 3. listopadu 1918 byl v Praze stržen mariánský sloup na Staroměstském náměstí jako symbol vítězství katolíků, byť katolíků českých nad švédskými protestanty. Velikou popularitu si tehdy získalo heslo “Po Vídni Řím !”. Chystala se celková odluka církve od státu, dokonce došlo k zabrání části církevního majetku. Chystaná odluka nakonec zůstala jen v návrhu ústavy, protože postoj katolického Slovenska, Podkarpadské Rusi a části Moravy k odluce by mohl znemožnit přijetí ústavy vůbec. Radikalizovalo se i samo duchovenstvo. Když se ukázalo, že špička katolické hierarchie je z vývoje nadobro bezradná, vedení církevních záležitostí se de facto ujala Jednota katolického duchovenstva v čele s Xaverem Dvořákem a Jindřichem Šimonem Baarem, k níž se hlásila naprostá většina kněží. Na jaře 1919 vypracoval výbor Jednoty šestibodový návrh, který delegace Jednoty předložila papeži Benediktovi XV. Obsahoval požadavek zřízení českého patriarchátu, možnost laické činnosti v rozšířené církevní samosprávě, úpravu patronátního práva, zavedení liturgie v lidovém jazyce, úpravu studia a výchovy kněží a zdobrovolnění celibátu. Po návratu delegace, která dosáhla jen částečných úspěchů, se Jednota klasicky rozdělila na tři frakce s nejsilnějším středním proudem. Asi 200 radikálně levicově smýšlejících kněží utvořilo “Ohnisko” a když v lednu 1920 pražský arcibiskup František Kordač Jednotu rozpustil, hlavní vůdcové J. Š. Baar a X. Dvořák váhali (nakonec zůstali římskými katolíky), založili radikálové již 8.1.1920 Církev československou. 10.1. vyšlo jejich provolání, aby lidé opustili římskou církev a vstupovali do církve národní. Výzva oslovila kolem půl milionu lidí, do konce 20. let stoupl počet členů nové církve na 800 000. Jako všude jinde, i v Habrovanech našla výzva odezvu například u Josefa Zmrzlého (byl členem obecního zastupitelstva, †12.2.1943), Pavla Bartla, přestoupili Antonín a Svatava Novákovi, Petr a Marie Pavelkovi. Příkladem jim šel řídící učitel Bohumil Koukal s manželkou Terezou. Trend doby se odrazil i ve vztazích obce (nebo spíš obecních představitelů) k církevním záležitostem. Na zasedání obecního zastupitelstva 23.3.1921 bylo většinou 11 ze 17 hlasů zamítnuto platit faráři Františku Matonohovi za odsloužené mše a vážanskému nadučiteli Františku Jeřábkovi za hraní na varhany (František Jeřábek zastupoval svého habrovanského kolegu Františka Bujárka, který již počátkem roku požádal o zdravotní dovolenou a 12.5.1921 zemřel), na schůzi 27.10. byl varhaníkovi odsouhlasen plat 40 Kč (jen pro srovnání - za řemen na býka bylo vydáno 246 Kč.) Na zasedání 31.5.1922 bylo hlasováno o subvenci na Boží Tělo. Když byl oznámen výsledek tajného hlasování - 8 proti, 7 pro, 1 hlas nesprávný, “strhla se bóře nevole a starosta schůzi rozpustil pro velikou vřavu”. Na schůzi 8.7. po bouřlivé debatě byl nakonec odsouhlasen návrh Františka Koudelky poskytnout částku 120 Kč, která by se zaplatila z daně ze zábavy konané 18.7. Tatáž situace se opakovala o rok později, když se opět jednalo o povolení placené hudby na Boží Tělo. Po návrhu Jana Šmerdy, aby obec zaplacení hudby neschválila, byla hudba nakonec povolena většinou 9 hlasů ze 17. V září 1923 byl ze Sokola vyloučen Pavel Drápal, který přijal klerikální kandidátku. V únoru 1924 přednášel František Zouhar st. na téma Sokolství a klerikalismus. K vystupování z římskokatolické církve horlivě vybízel, zejména na půdě Sokola, učitel Oldřich Lukášek. V roce 1927 se stalo vyučování náboženství nepovinným předmětem. Přestalo do něj chodit 18 žáků - v první třídě 6, ve druhé 5, ve třetí 7 žáků. Roku 1928 daroval habrovanskému filiálnímu kostelu rolník v Podolí u Brna Jakub Chalupa, syn Josefa Chalupy v Habrovanech, na památku svých rodičů velký nový zvon zvaný Poledňák. Menší, umíráček, byl pořízen sbírkami. Oba zvony ulila firma Hiller v Brně. Svěcení zvonů provedl v neděli 15.7.1928 slavkovský děkan Václav Uhýrek, při slavnosti kázal Ladislav Špolc, kaplan ze Zábrdovic. Ve světové válce byly z varhan v Habrovanském kostele rekvírovány všechny cínové píšťaly. V roce 1931 byly proto pořízeny píšťaly nové a varhany opraveny firmou Rieger z Krnova za 2618 Kč (za zinkové píšťaly ze starých varhan dostal kostel náhradu 331 Kč). V roce 1932 byla v obci Habrovanské opravena kamenná socha sv. Floriana, která se již rozpadala. Práci provedl. E. Křivánek sochař z Brna Husovic za 1085 Kč. Farář na opravu daroval 500 Kč, z kostelních peněz bylo doplaceno 585 Kč. Zároveň byl za 450 Kč obnoven a pozlacen železný kříž před starou školou (za 1. republiky radnicí). Z kostelních peněz bylo zaplaceno 195 Kč, farář daroval 255 Kč. Roku 1935 byl filiální kostel habrovanský (věž a celý kostel) zvenčí opraven. Zednické práce za 8.527 Kč provedla firma Jelínek z Habrovan, ostatní opravy (klempíř, natěrači, pokryvači) stály 2174 Kč. V roce 1936 byl vykoupen patronát habrovanského kostela a Dr. Filip Gomperz splatil farnímu úřadu ve Vážanech 18.3.1934 částku 25 500 Kč. Z toho vznikl stavební fond filiálního kostela v Habrovanech, který měli spravovat vážanský farář, 2 kostelní hospodáři filiálního kostela a 2 katoličtí členové obecního zastupitelstva, určení zastupitelstvem. Jako první byli zvoleni starosta Martin Jelínek, jeho náměstek Josef Fibinger, kostelní hospodáři Vincenc Kopr a Tomáš Hrdinka. V roce 1921 byl vydán zákon, že dlouholetí pachtýři (nájemci) církevních polí mají právo vyvlastnit najatá pole za předválečnou cenu. Pachtýři, kteří měli farní pole najaté déle než 18 roků, se dohodli a vzdali se nároku na vyvlastnění pod tou podmínkou, že jim fara ponechá ona pole v nájmu dalších 15 let za předválečnou cenu (1 míra 50 - 60 Kč). Jen tři na dohodu nepřistoupili a vyvlastnili celkem 6 měřic. Tím zůstalo v majetku fary 23 měřic beneficií. Roku 1949 byla všechna pole i les farního obročí vyvlastněna státem na “Fond národní obnovy” a u far bylo ponecháno plošně nanejvýš po 1 ha pozemků. Les “Horka” tak přešel do správy obce a knihovním zápisem u lidového soudu ve Vyškově ze dne 29.5.1953 č.j. 293.1 do správy čsl. státních lesů. Z polí zůstala “Louka, Dílce a Široká”, výměra 1 ha 2 a.V roce 1945 zůstaly měnovou reformou vázány všechny vklady a vyměněno jen 600,- Kč na osobu. V Habrovanech zůstalo 30.000 Kč na opravu varhan, které tak přišly zcela nazmar. Koncem roku 1952 se musely poslat všechny vkladní knížky vázaných kostelních vkladů arcibiskupské konsistoři v Praze a vklady byly zlikvidovány. Pražský arcibiskup Josef Beran byl již od roku 1949 internován po zveřejňování pastýřských listů o Božím Těle roku 1949, nejprve ve své residenci a potom neznámo kde. Postupně byli internováni ostatní biskupové, jeden po druhém. Brněnský biskup Karel Skoupý byl až do poloviny května 1953 internován ve své residenci a nakonec, poněvadž nechtěl složit požadovaný slib poslušnosti, jen s výhradou, byl také odvezen neznámo kam. Vedení diecéze převzal kapitulní vikář Josef Kratochvíl. Přestože ještě koncem května znělo na rozhlasových vlnách “Naše měna je pevná!”, dnem 1. června 1953 byla zavedena měna nová. Všechny kostelní a spolkové peníze musely být složeny v záložnách proti prakticky bezcennému potvrzení. Jediným pozitivnějším efektem měnové reformy bylo následné zrušení lístků na potraviny a šatenek na textil ... Po opravách kostela ve Vážanech byla v roce 1968 povolena oprava i v Habrovanech. Poněvadž zde již dávno netěsnila okna a průvan se nedal vydržet, byla pořízena 4 nová okna s dvojitým sklem. Duchovní správce je nechal zhotovit z modřínového dřeva v dílně JZD. Okna udělal sám a zcela zadarmo Jan Trnka, stolař a varhaník v Habrovanech. Ušetřil tak několik tisíc Kčs, ale samo zasklení v Rousínově stálo téměř 1000 Kčs. Jakmile se trochu oteplilo, začaly přípravné práce k opravám stavebním. Od ředitelství státních lesů v Pozořicích bylo zakoupeno 16 m3 kulatiny a tyče na lešení za 4.200 Kčs, kulatinu a většinu tyčí zbavil kůry Karel Pila z Olšan, který také v lese všechno nakácel a výdělek věnoval na kostel a již 27. dubna začala stavba lešení kolem celého kostela. Všechny práce vykonány brigádně, stavbu řídil Josef Doležel, tesař a lešenář z Habrovan a Jaroslav Valehrach, rovněž z Habrovan. Stavba lešení a otloukání omítek silných až 10 cm trvala až do 16.6.1968. Odpracováno bylo na 1.500 brigádnických hodin. Vytíženi byli zejména Rudolf Štěpánek, traktorista z Habrovan, se závozníkem Miroslavem Kolejkou. Všechno odváželi a dováželi hned, jakmile to bylo potřeba. Pravidelně se všech brigád zúčastnili habrovanští důchodci Jaroslav Salzburger, František Paluda a Arnošt Dundálek, kteří se také přihlásili na pomocné práce zedníkům po celou dobu opravy. Poněvadž u kostela dlouho chátrala stará márnice, v té době již zbytečná, byla rozbořena, část schopné krytiny byla použita na střechu kostela a cihly na opravu zídky. Všechny tyto práce byly také vykonány brigádně. Velmi pracné odbourání omítky ochotně provedli ochotně a zdarma skaláci z “Panské skaly” Emil Fabo, František Snášel a evangelík Čeněk Kadlec. Tím práci podstatně uspíšili. Pomáhali jim brigádníci. Požárníci, kteří si sami mezi sebou odhlasovali 300 brigádnických hodin, se ochotně zúčastňovali všech prací. Celý kostel například ostříkali, aby byly zdi čisté a připraveny k omítce. Přes 200 metrů fošen ochotně zapůjčil farní úřad v Pozořicích. Nahazování omítky provedla parta zedníků z Dražovic podle požadavků pracovníků Krajského ústavu památkové péče v Brně. Od začátku roku 1989 probíhala rekonstrukce elektroinstalace v celém kostele, kterou odborně provedl Břetislav Jandl z Habrovan spolu se Stanislavem Šelbickým z Vážan, v příštím roce jim pomáhal Jan Krček. Všechny pomocné práce byly tradičně provedeny brigádnicky. Namáhavé bylo hlavně vysekávání drážek do kamene. Vnitřek kostela vymaloval p. Večerka. V roce 1991 byla na kostele natřena střecha. Posloupnost kněží. Jak už bylo řečeno, vážanská fara, do jejíž farnosti spadaly i Habrovany, je poprvé zmíněna v zemských deskách roku 1376. Podle Cerroniho ale již roku 1374 zde náleželo obročí (prebenda, důchod) knězi Janovi z královopolského kartuziánského kláštera, o rok později Bartoloměji. Roku 1376 byl svědkem na listině svému bratru Petrovi z Habrovan kněz Mikuláš, farář ve Vážanech, doložený ještě k roku 1390. K roku 1410 uvádí Cerroni kněze Vavřince a 1419 byl na faře kněz Václav. Podle akt konsistoře držel kolem roku 1490 farář Lukáš. V roce 1518 si na zadržování desátku v Habrovanech stěžoval farář Jan, po něm v letech 1524 a 1527 Bartoloměj (Bartoš, †1528), upálený v Olomouci. Ovšem jeho nástupce Pavel tyto desátky nedostával ještě v roce 1538, stejně jako Jeroným, jenž zemřel roku 1540. Asi v roce 1547 přišel z Řečkovic do Vážan farář Řehoř, který zde roku 1549 zamřel. Roku 1557 odešel vážanský farář Jan do Komína, ale v roce 1561 se vrátil. Není jisté, zda je totožný s Janem Opavským, jehož působení na vážanské faře máme prokázané půhonnými knihami (viz kap. Kriminalia) k roku 1571. Z konce 16. století záme ještě faráře Vavřince, jenž k roku 1579 spravoval krátce i farnost dražovickou. Za Jana Opavského, přesazeného biskupem Stanislavem Pavlovským na jiné působiště, se roku 1588 přimluvil Vilém Zoubek ze Zdětína, aby se Jan mohl do Vážan ještě na nějaký čas vrátit a biskup mu nejspíš vyhověl. Roku 1610 přišel na faru Sebastian Stubrach (Stubrachius), po jeho odstoupení v září 1610 kartuzián Jiří Žilinský (Zolnensis), ještě 1611 a roku 1614 Martin Volský. 2.5.1641 byl na faru investován Matěj Biskupic. V letech 1652-1660 spravoval farnost farář starorousínovský. Z biskupství byli kartuziáni opakovaně vyzýváni, aby faru obsadili. Nakonec přišel farář Tomáš František Kubica, ale v roce 1667 sám resignoval. Jeho nástupcem se stal Jan Benedikt Reiter, jenž ve Vážanech zemřel roku 1684. 14.12.1684 byl investován Jan Brumovský, 4.7.1686 Pavel Lamáček a v letech 1691-1697 zde působil Matěj Bajgar. 1.9.1697 nastoupil Antonín Kirchsteiner z Uherského Brodu, jenž v roce 1712 odešel do Nové Vsi (u Starého Města ?). 11.2.1713 přišel Jiří Rosacius, který zde zemřel v roce 1726. Jen rok života zbýval Janu Jakubu Ježkovi z Veverské Bitýšky, ustanovenému 16.8.1726, jenž přišel ze Střelic, stejně jako jeho nástupci Antonínu Ležákovi. Jan Ignác Buttinger byl investován 19.8.1728 a na místě setrval do smrti 22.7.1775. Ještě déle, celých padesát let strávil na faře Antonín Brož (Brosch), rodák z Lipníka nad Bečvou, četný děkan. Investován 22.8.1775, zemřel 26.9.1825. Od 1.12. toho roku byl ustanoven Jan Gregor z Pustiměře, jenž na vážanské faře působil již od roku 1809 jako administrátor. Zemřel 19.10.1851. Alois Böhm z Brna, předtím kooperátor v Řečkovicích, si již po roce vyjednal záměnu (komutaci) s Jiřím Karasem zpět do Řečkovic. Jiří Karas, narozený v Příboře, setrval na vážanské faře do své smrti 5.11.1858. Poté byl počátkem března 1859 do Vážan poslán z Polné vlastenec, člen Dědictví Cyrila a Metoděje Karel Braithut (*1802 Drnholec). Dožil se vysokého věku; zemřel 29.10.1895. V paměti mnoha lidí zůstává stále František Matonoha (*8.1.1861 Brno †29.1.1940 Vážany). Stejně jako Jan Gregor pomáhal již řadu let svému předchůdci, neboť už od 25.5.1884 zastával na faře funkci kooperátora. Od vzniku republiky měl k ruce kooperátora Bernarda Herberga (*27.7.1892 Dolní Kounice †6.4.1947 Vážany), který po svém vysvěcen působil jen krátce v Tvrdonicích a pak už jen ve Vážanech. Kvůli náročným válečným podmínkám (nekonečná vyhledávání v matrikách kvůli prokazování árijského původu farníkům, přísné jazykové zkoušky) čekal po smrti Františka Matonohy na své ustanovení vážanským farářem celé čtyři roky. Po jmenování mu byla dopřána jen další dvě léta práce, neboť jej na pohřbu v Habrovanech ranila mrtvice a potom již lůžko neopustil. Krátký čas administroval farnost Jaroslav Růžička. Od 1.10.1947 se vážanským farářem stal Jaroslav Pivoda, předtím postupně kooperátor v Rousínovci, v Tvarožné a Šlapanicích, pak administrátor v Lukově. Ke dni 1.8.1954 byl přeložen do Vranova u Brna. Do Vážan byl přikázán František Pazderka (*12.8.1912 Bořetice †2.8.1980 Vážany), dosavadní farář v Újezdě u Brna. Po 26 letech správy farnosti (stal se také rousínovským děkanem) zemřel náhle na srdeční infarkt. Dalších 5 let strávil na vážanské faře Josef Holeček, předtím administrátor v Dačicích a od července 1985 přišel ze Šlapanic Stanislav Kryštof. 1.10.1992 jej vystřídal Vladislav Valentík, jenž zároveň spravoval excurrendo farnost Komořany. Ke dni 1.7.1995 byl však ustanoven farářem ve Valticích. Vážanskou farnost včetně Habrovan dostal od 1.7.1995 na starost pozořický farář Jan Nekuda. V srpnu 1998 přidělil brněnský biskup Vojtěch Cikrle vážanskou farnost ex currendo rousínovskému faráři Josefu Marečkovi, do Habrovan dojíždí kaplan Stanislav Pacner. Velmi obtížně se získávají informace o přítomnosti židů, kteří se jinak objevují téměř ve všech obcích. Dokonce se o nich nezmiňují ani katalogy kněží brněnské diecéze. Židé v Habrovanech byli v 19. století zastoupeni nanejvýš jednou až dvěma rodinami, někdy měli v nájmu panskou palírnu nebo výčep. Tak v roce 1837 si v Holešově vzal 28letý Joel Beer z Habrovan za manželku Babett Ellingerovou, v březnu 1838 byl v Rousínově obřezán Josef Fries, syn Bernarda Friese, nájemce habrovanské pivnice. V květnu 1850 se narodila dcera Eva dalšímu nájemci Vilému Schlesingerovi, rodem z Ivančic. Schlesinger byl s minulým nájemcem spřizněn, jeho manželka Eva byla rozená Friesova z Bučovic. V roce 1857 se jim ještě narodila dcera Sali, ale brzy zemřela. V druhé polovině století končí i tak nepatrné zmínky o židech v obci. další kapitola obsah oddílu hlavní přehled