Zpět

Vzpomínky

Kultura a zábava v Habrovanech.

Následující řádky pocházejí zčásti z vlastních vzpomínek pamětnice, zčásti z vyprávění její stařenky Evy Vaculové, která se při dobré paměti dožila 83 let a také z rozhovorů s tetou Ludmilou Vaculovou. Užila zde i záznamů své tety a materiálů, využitých při zhotovování repliky habrovanského ženského kroje.
Historie obcí je vždy spojena se jmény některých rodin. V matrice narozených v Královopolských Vážanech jsou vedeni i habrovanští občané. Poněvadž má matka byla z rodu Vaculů, zabývala jsem se tímto jménem v matrice. Tato je vedena od roku 1699. První zápis jména Vacula je z roku 1716, kdy se 31. července narodil Ignác, syn Bartoloměje Vaculy a Anny. Data narození rodičů nejsou uvedena. Vaculi bydleli v domech č. 13, 29, 64 a 73. Rodokmen Vaculů z č. 73 sahá podle matriky prokazatelně do roku 1754, kdy se narodil Antonín Vacula. Pokračovatelé rodu byli Petr nar. 1791, Tomáš nar. 1814 a František nar. 1846. S manželkou Evou roz. Bartlovou měli 7 dětí - Marii, Františku, Simeona, Josefa, Anežku, Františku a Ludmilu. Moje matka Anežka zemřela, když mně byly 4 roky, vyrůstala jsem u tety Ludmily, od které mám většinu svých znalostí o dění v obci v minulé době. Strýc Simeon neměl být sedlákem, dům č. 73 s pololánem měl zdědit strýc Josef. Proto šel strýc Simeon studovat. V roce 1899 maturoval na gymnasiu v Brně, studoval práva v Praze, ale po první státní zkoušce šel do zaměstnání. Poněvadž strýc Josef v roce 1911 zemřel, připadlo hospodářství Simeonovi. Přesto zůstal v politice a v roce 1912 byl za sociální demokracii zvolen poslancem Zemského sněmu. Po první světové válce si pronajal od Filipa Gomperze dvůr, na němž za pomoci správců hospodařil. Jedním z nich byl můj otec Josef Foukal, který se po smrti matky odstěhoval z Habrovan. Já jsem zůstala u tety Ludmily. Strýc Simeon byl v roce 1922 zvolen poslancem Národního shromáždění a v roce 1928 dvůr od Gomperzů koupil. Peníze na zaplacení si vypůjčil v bance, od příbuzných a prodal rodný dům č. 73. Tím skončilo bydlení Vaculů v tomto domě.
Podle zápisů tety Ludmily se pokusím popsat dění na úseku kultury a tělovýchovy. V roce 1911 byl zde založen Sokol, začalo se cvičit. Kulturní život se rozběhl až po válce. V roce 1919 zde nastoupil jako učitel Jan Šoupal z Vyškova. Byl to výborný houslista a zpěvák. Do tělocvičny na staré škole ho přivedli jeho přátelé Antonín Kopr a Arnošt Drápal. Učitel Šoupal založil pěvecký sbor Volné pěvecké sdružení a stal se jeho dirigentem. Zkoušelo se 2 x týdně v každé době, to i v zimě v nevytopených místnostech. Někdy se však zkoušelo u nás při pianinu. Za dobu svého působení v letech 1919 až 1921 nacvičil několik celovečerních besídek. Členy pěveckého sboru byli: Amalie a Svatava Koprovy, Marie Šmerdová, Anděla Zmrzlá, Marie Matějková, Ludmila Dvořáčková, Marie Pavelková, Božena Čalkovská, sestry Anežka a Ludmila Vaculovy, sestry Marie a Amalie Fibingerovy, Antonín Obroučka, Tomáš Dvořáček, František Zouhar, František Režný, Teodor Pelikán, Tomáš a Arnošt Drápalovi, Antonín Kopr, Petr Pavelka, Vincenc Hasák, Antonín Novák, bratři Jandlovi a další. I po odchodu Jana Šoupala byly za dalších učitelů a učitelek pořádány hudební a tělocvičné besídky, divadla, letní slavnosti, divadla v přírodě, dožínky, sokolská cvičení, hody se stárky, selská jízda, výstavy a jiné. O tyto akce se nejvíce zasloužili učitelé: Oldřich Lukášek, Jakub Zapletal, Ludmila Vaculová, Anežka Nováková, Bohumil Koukal, manželé Hedvika a Jan Klimešovi atd. Z občanů byli velmi činní bratři František a Stnislav Vrbíkovi, Milada Vrbíková, Antonín Novák, Tomáš Drápal, František Chyťa, Tomáš Dvořáček, Zdena Brtníková, Stanislav Kopr, Svatoslav Čalkovský a mnoho jiných nadšenců. Ke konci dvacátých let bývala pořádána taneční odpoledne a večery v hostinci u Palíšků. Hrávala tam Fibingerova dechová kapela a večer smyčcová kapela, s níž zde účinkoval jako dirigent František Štědroň z Vyškova. V sále visel obraz krojovaného páru v živorní velikosti s nápisem “Dobré pivo, děvče hezké, to jsou dary země české”.
Vzhledem k tomu, že teta Ludmila byla členkou Vachova sboru moravských učitelek (1922-1937), zvala na hudební akademie do Habrovan i členky tohoto sboru. Zpívaly se sbory Smetanovy, Dvořákovy, Janáčkovy a jiné a také národní písně z celé republiky. Před vystoupením mívaly zkoušky u nás, takže jsem se seznámila s celým jejich programem, který obsahoval i lidové písně z Hané, včetně písní zpívaných v Habrovanech.
Ve sbírce Moravské národní písně vydané v roce 1860 uvádí autor František Sušil takových písní pět. Jednu pro její hanácké znění uvádím. Zní takto: Stojí hruščička na kopci,
kde só habrovčí pacholci;
nésó doma, šli do Brna,
majó klobóčky s pantlama.
K znakům lidové kultury patři i lidový kroj, který se lišil vesnice od vesnice. Habrovanský kroj se zřejmě vyvíjel a jeho nošení k slavnostním příležitostem končí začátkem 20. století. Tento stav se mi podařilo zdokumentovat za pomoci několika občanů a občanek z Habrovan. Byli to hlavně: Věra Ludvíková, Božena Hodáňová, Marie Kranichová, Jarmila Švestková, Radka Keprtová (Zmrzlá), Zdena Večerková, Marie Škarochová, Jarka Šmerdová, Naďa Slavotínková, Jindra Kapounková, Marie Iwoniaková, Anna Kolejková z č. 216, Zdena Knichalová, Karel Nebojsa a Ing. Svat. Čalkovský.
Shromáždili jsme hlavně fotografie a dochované části krojů. Na základě těchto materiálů jsem zhotovila repliku habrovanského ženského kroje, a to ve dvou exemplářích. Popis habrovanského kroje uvádíme ve znění zpracovaném paní učitelkou Marií Pachtovou, vedoucí národopisného souboru Klebetníček z Vyškova:
Rukávce jsou ušity z bílého plátna. Košilka rukávců sahá až 25 cm pod pás. V předku se zapíná na knoflíčky. Konce rukávců zdobí asi 15 cm široká bílá vyšívaná plátěná krajka (štykovaná).
Spodní sukně (spodní fěrtochy, spodničky) jsou z bílého plátna. Bývají dvě až tři. Jsou 3 - 4 m široké, v pase nabírané. Jsou šity z jednoho rovného kusu. Spodní sukně je delší o 3 - 5 cm, než vrchní. Dolní okraj spodniček je zdobený bílou krajkou.
Vrchní sukně (fěrtoch) je zhotovena z jednobarevné vlněné látky, která má tmavší, tlumený odstín. Nebývá však ostře červená a modrá. Délka vrchní sukně sahá do poloviny lýtek. Je ušita z rovného pruhu látky. V pase je tunýlek, kterým se protáhne tkanice, vpředu se stáhne a zaváže, Faldy sukně se stáhnou od boků dozadu a tím sukně dostane zvláštní, zajímavý tvar. Asi 15 cm od dolního okraje jsou našity černé sametky, asi 3 cm dvakrát nad sebou.
Zástěrka (fěrtůšek) je ušita z jemného bílého plátna. Mírně zřasena je všita do pásku. Dolní okraj je zdoben širokou krajkou, nebo jej zdobí ručně vyšívaná krajka dírkovaného vzoru.
Kordula ja ozdobou celého kroje. Je ušita z černého, temně vínového nebo temně zeleného sametu. Je zdobena na předním i zadním díle vyšíváním (květinový motiv) nebo jsou na ni v rovných či šikmých řadách našity zlaté prýmky a šňůry. Na horním okraji korduly je našita skládaná stuha (3-4 cm široká) pastelové barvy. Vpředu se kordula šněruje od pasu směrem nahoru. Hedvábná stuha je pastelových barev a nahoře se zaváže do velké smyčky. Konce stuhy volně visí až do poloviny zástěry. Kordula sahá až do pasu.
Obojek (krézl) je dvojitý placák. Je to pruh bílého plátna (délka 1 m, šířka 20 cm). Bílá, vyšívaná (štykovaná) krajka je našita ve dvou řadách. Při horním okraji je protažena tkanice, stažením a zřasením se upravuje podle objemu krku. Obléká se jako poslední součást kroje.
Obutí ke kroji jsou bílé punčochy a černé nízké střevíce.
Další součásti oblečení: Vdané ženy i svobodné dívky mívaly na hlavě uvázany lipský šátek. Svobodná děvčata chodila i prostovlasá, vlasy měla spletené do copů. V ruce se nosil podle příležitosti šáteček (kapesník), kytička (vonička) nebo modlitební knížka.
Co říci závěrem? Kroj není uniforma. Je to lidový oděv určité oblasti, kraje, vesnice. Milujeme-li svůj rodný kraj, milujeme i to, co k němu patří. Milujeme to, co nám předkové předešlých generací zanechali, čím žili a z čeho se radovali. Z jejich dědictví máme dosud řeč, písně, hudbu, hry, pohádky a pověsti. Máme z jejich odkazů i kroj, do kterého se ve sváteční dny oblékali, který ctili a milovali.
Oblékneme-li si dnes na sebe lidový kroj, musíme odložit vše, co nám současná móda a životní styl nabízí. Nikdy se ke kroji nesmíme malovat, i když jsme na to zvyklé. Odložíme bižuterii, šperky (dnes hlavně prsteny, náramky, hodinky) a nelakujeme si nehty. Dbáme i na prostou úpravu hlavy.
Lidový kroj je výrazem prosté krásy. A prostou krásu není třeba přikrašlovat.
Doslov.
I v dnešní době, kdy velkou část volného času strávíme u televize, videa, existují a nově se zakládají ve městech a vesnicích národopisné skupiny, které udržují kroje, zpívají národní písně příslušného regionu, tancují lidové tance.
Doufám, že se v budoucnu najdou nadšenci, kteří znovu oživí staré kroje, zvyky a tance i v našich Habrovanech.

Božena Pavlicová roz. Foukalová


Moje Habrovany.

... Sedím vysoko, pode mnou v hloubce dřevěné schody a já chci dolů. Nožky ještě neumějí a nemohou, ale vůle je tu obrovská, nezměrné úsilí věc řešit. A tak slézám schod po schodu po zadečku a ty schody krásně vrzají ... Od této chvíle si pamatuji tento svět. Byly mi snad dva roky.
Ty schody byly v mém rodném domě na vrcholu návsi v Habrovanech. I když toto místo bylo mým domovem jen krátký čas, mé kořeny po obou rodičích i po předcích jsou zde. Ten dům dosud stojí. Patřil mému dědečkovi z matčiny strany. Schody jsou už jiné, ale to úsilí překonávat potíže zůstalo. Taky od těch dob mám ráda rozhled po krajině z lidsky uměřené výšky.
Dojížděla jsem s rodiči a s bratrem na prázdniny z Brna, kde jsme žili. A tak mé vzpomínky na rodiště jsou dětství a školní léta, okamžiky, které mi utkvěly, když vedlejší dojmy opadaly.
Cesta do Habrovan mi připadala strašně dlouhá a namáhavá - vozil nás autobusem habrovský pan Hasák - a já pociťovala úlevu, když se na obzoru objevilo panoráma vesnice - červená střecha zámku a kostela. Bylo mi moc líto, když červeň zámecké střechy jeden čas zmizela. Myslím, že už to napravili.
Habrovské lesy - Panský a Platicko - to byly tatínkovy dlaně plné ostružin, borůvek a malin, které nám dětem sypal rovnou do pusy, plechový hrníček vrchovatý červenými jahodami, sametové hříbky, veverky a ptáci, které uměl napodobovat.
Na kraji lesa - Vostrá - ovocný sad dědečka Jiříka, po kterém nosím příjmení. Tmavorudé třešně chrupky, vonící jablka a kdoule, moruše, mišpule - kdopak to dneska ještě zná ? Kolem bublavý potok, vrbové píšťalky, které táta uměl otloukat a na které se krásně pískalo. Dědeček Pospíšil, po celém kraji známý ovocnář, měl poetickou duši. Místo, kde se usadil, vždycky obtékal potok. Dědeček měl vousy a uměl vyprávět příběhy. Z těchto genů vznikli i mí televizní Bakaláři. Babička Jiřička - tak hezky se jí říkalo - to byla každý večer konévka čerstvě nadojeného mléka, košík jablek, ve svátek i nadívaná holoubátka. Dědeček byl chovatel. Pracoval jako mnoho místních v olšanském kamenolomu. To byla tvrdá dřina a prach. Pamatuju, jak zaprášený byl okolní les. Snad proto dal svého synka Jana, mého tátu, vyučit zahradníkem ve zdejším zámku u hraběte Gomperze.
Zámecká zahrada bývala kdysi pozoruhodně pěstěná, jezírko, ve skleníku exotické palmy. Dodnes přežívají vzácné stromy, které viděly mého tátu jako šarmantního mladíka s jiřinou v klopě. Já ještě pamatuju kovový most, který se ladně klenul nad silnicí a spojoval zámek se zahradou. Vzpomínám na zámeckého pana zahradníka a jejich dceru Hertušku, která nám vždycky připadala trochu tajemná.
Strýčků a tetinek jsem měla hodně, i bratranců a sestřenic. Některé mi naštěstí ještě zůstaly.
Měla jsem ráda příbuzenské sešlosti. Ty se odehrávaly nejvíce u babičky z matčiny strany. Dědečka Kopra jsem nepoznala, zemřel, když jsem se narodila. Byl vyučený řezník a uzenář a vlastnil hospodu naproti mého rodného domu. Známou hospodu “U Koprů”. To jméno prý nepochází od voňavého koření, ale od názvu lázeňského městečka na ostrově Kupari u břehu Jaderského moře na rozhraní Itálie a Jugoslávie. To vyzkoumal maminčin bratr, když jsme za Protektorátu museli prokazovat svůj původ řadu kolen nazpět. Odtud prý pochází tento náš rod. Že bych i proto měla tak ráda moře ? Nikdy se mi od něj nechtělo domů ...
V dědečkově hospodě byl taneční sál s jevištěm. Tam jsem poprvé vstoupila do kola a na prkna, která znamenají svět. Tatínek i maminka hráli ochotnické divadlo, maminka pěkně zpívala. Vždyť u nich na hospodě bydlel a ve škole učil pozdější dirigent Pěveckého sdružení moravských učitelů Jan Šoupal a později proslulý dramaturg Národního divadla v Praze František Götz. Vlohy k tomuto kumštu jsem asi taky zdědila. Dodnes pamatuji na hru Jan Výrava, která se hrála na lesní mýtině, moje maminka tam ve své roli nahlas naříkala a já jsem se o ni strašně bála.
Babička Koprová - to byl veliký stůl pro celou rodinu, nadýchané pěry s koprovou omáčkou, vařečka s horkými povidly, stloukané máslo, na které jsem směla lžičkou kreslit lístky, čerstvě zadělaný chleba, který jsme my děti vozili ve slaměnkách na trakaři do pekárny pana Vrbíka. Tam rozžhavená pec a na dřevěné lopatě ještě horké rohlíky. V babiččině kapse vzdycky peníz na cukroví, cucavé špalky, nakyslé fialky a medové včelky v místním obchodě se smíšeným zbožím.
Večery na zápraží - to byla kupa dětí a babička, která zpívala “Majiju” - jak jsme žadonily - nábožnou píseň “Panenka Maria po světě chodila”.
Můj strýček Jelínek byl zednický a tesařský mistr. Na jeho pozemku trámy, špalky, hobliny, piliny. Prolézaly jsme je, zdobily se, válely se v nich. Vůně dřeva mi zůstala milá po celý život.
A moje maminka? Ta o prázdninách kralovala v kuchyni, kam jsme jí z lesa nosili šišky na topení, tam se šlehala jahodová pěna, tam se na plotně pekly borůvkové lívance. Nebyla škola, tatínek měl dovolenou, rodina byla pospolu. “Jsem tak ráda, když vás mám všecky pohromadě”. Na tuto maminčinu větu nikdy nezapomenu. To byla rodinná pohoda, štěstí, láska.
Tak to jsou moje Habrovany.
Ještě si někdy pohraju s habrovým lístečkem, až z něho zbude jen něžná kostřička. Asi těch habrů tady bylo kdysi hodně.
Mám ráda zdejší hřbitov. Jezdím sem z Prahy ve dnech výročí, abych tu zapálila svíčky. Postojím na místě, které jsem si vybrala pod velkou břízou, abych měla pěkný výhled nahoru na les a dolů do krajiny, kde lze zahlédnout za jasných dnů Pálavu. Zanedlouho poznám svého dědečka, kterého jsem nezažila a budu tam těm dušičkám vyprávět bakalářské příběhy u tohoto i onoho světa. Budeme mít času habaděj. A doufám, že někdo z mých rodáků to světýlko rozsvítí i mně.

Doc. Mgr. Libuše Pospíšilová *2.8.1923 Habrovany


předchozí kapitola
obsah oddílu
hlavní přehled
Zpět