Zpět

Reformace, Dubčanští ze Zdenína.


Dubčanští ze Zdenína S nástupem reformace je v dějinách Habrovan neodmyslitelně spjata postava Jana ze Zdenína. Syn Jana Plzáka ze Zdenína se narodil před rokem 1490 (viz kapitolu o Dubčanských) a do Habrovan se přiženil. Salomena ze Lhoty jej vzala roku 1512 na spolek (pravděpodobně jako novomanželka) na Habrovany, které sama držela po svých bratrech.
Z roku 1518 máme první doklady o střetech Jana Dubčanského a jeho ženy Salomeny s duchovním správcem. Vážanský farář Jan si tehdy stěžoval, že přestal dostávat desátek, který měl na faru přicházet z habrovanského dvora (podle farní kroniky vážanské se mělo jednat o 20 mandelů pšenice a ovsa od vrchnosti a právě tolik od habrovanských poddaných). Jan Dubčanský tehdy začal dráždit (caepit incitare) představené a celý konvent kartouzského kláštera v Králově Poli, když po nich požadoval, aby svá privilegia, vztahující se k vážanské faře a k habrovanskému kostelu, předložili před šlechtickým soudem. Před soudním projednáváním však od své žaloby odstoupil. Asi dva roky poté potrápil kartuziány jiným požadavkem - aby vážanský kněz epištolu a evangelium zpíval nikoliv latinsky, ale česky. Nakonec do Vážan svévolně dosadil kněze utrakvistického, který jednak sloužil mše česky, jednak podával přítomným pod obojí způsobou.
Kolem roku 1523 začal Jan ze Zdenína se stavbou kostela v Habrovanech se zřejmým úmyslem úplně odstavit vážanské faráře, potažmo kartuziánský klášter od jejich nároků na habrovanském panství. V časové souvislosti se stavbou kostela se roku 1524 soudila Salomena s převorem kartouzského kláštera o podací právo na vážanskou faru. Podanou žalobu sice nakonec stáhla, ale desátky farář nedostával ani nadále. Spor nabyl prudkosti, když na vážanskou faru přišel kněz Bartoš (Bartoloměj), muž vášnivé, prchlivé povahy, která jej nakonec zahubila. Tento Bartoš brzy po svém nástupu pohnal Salomenu ze Lhoty jako držitelku Habrovan, že ho její lidé týrali. Prakticky současně pohnal Jan ze Zdenína brněnskou kapitulu, že na její příkaz byl zajat jeho poddaný Klimeš a při mučení v Brně připraven o zdraví.
V době, kdy se Salomena soudila o podací právo vážanského kostela, účastnil se Jan ze Zdenína památného tzv. Hromničního sněmu utrakvistických stavů, svolaného do Prahy na 29.1.1524. Jasnou, třebaže zatím jen dočasnou, převahu zde získala strana nakloněná Luterovým myšlenkám, vedená Havlem Caherou, zvoleným za jediného administrátora utrakvistické konsistoře. Sněmem bylo dokonce přijato a schváleno 20 věroučných článků; odložen byl jen jeden Caherův, o zrušení kněžského celibátu. Krátce poté volbami do pražské městské rady získala vrch strana konzervativních utrakvistů a vyvolala dokonce pronásledování stoupenců reformace. Na sněmu v únoru 1525 došlo k dohodě obou stran, třebaže nikoliv k jejich sjednocení. Krátce poté vystoupil proti Caherovi oblíbený kazatel Matěj Poustevník. Byl za to Caherou uvězněn a propuštěn až po půl druhém roce, při příležitosti zvolení Ferdinanda I. českým králem dne 24.10.1526. Brzy po svém propuštění se objevuje na Moravě na panství Dubčanského. K jejich kontaktu sice mohlo dojít až po Matějově propuštění z vazby, pravděpodobnější se však jeví možnost, že se znali předtím, neboť Jan Dubčanský zejména poslední dva roky častěji cestoval do Čech.
Již od konce roku 1524 pronikaly na Moravu i do Čech myšlenky dalšího z reformátorů - Ulricha Zwingliho. Zásadní vliv měly jeho názory o svátostech, zejména na večeři Páně, která byla podle něj jen pouhé znamení, podobně jako starozákonní proroctví. Spor se záhy vyhrotil do střetu novotářů s Jednotou bratrskou. Jednota již v září 1525 vydala v Mladé Boleslavi proti zwingliánským přovržencům “Spis dosti učinící těm, jenž o svátosti těla a krve Páně méně, než pravda čtenie smysliti káže, smyslí pravíc ji znamením toliko a ne pravdou býti”, na nějž protivníci reagovali hanlivým traktátem a Bratří odpovídali svými spisy.
Zwingliho revoluční nápady zákonitě došly ohlasu i mezi utrakvisty a nevyhnuly se ani hledajícímu Dubčanskému. Právě na jeho popud došlo 14. března 1526 k setkání utrakvistických kněží s evangelickými kazateli, zejména mikulovskými, ve Slavkově, jehož průběh aktuálně zaznamenal Osvald Glait. Počet účastníků, mezi nimiž Jan Dubčanský vedle Jana Lhotského a Jana Kytlici a Václava Hřivína z Újezda zaujímal významné místo, přesáhl tehdy stovku.
Třebaže se nakonec přítomní v podstatě ve všech bodech shodli, kýžené praktické sjednocení zůstalo v nedohlednu. 7 článků společné rezoluce zůstalo nadále jen a jen na papíře. Jelikož se Dubčanskému nedařilo ani sblížení s katolickými kněžími, došel nejpozději v roce 1526 k přesvědčení, že jediným východiskem bude založení vlastní nezávislé náboženské jednoty, v níž by realizoval svoje představy ideální církve. Nezůstal ve svém snažení osamocen. Jeho důvěrníky se stal kněz Václav z Lilče, bývalý rektor vilémovského kláštera, vítanou posilu znamenala i přítomnost Matěje Poustevníka.
O myšlenky Jana Dubčanského projevili zájem novokřtěnci, pronikající na Moravu přes Mikulov. Jejich předák Baltazar Hubmaier Dubčanskému dokonce věnoval svůj spis o křtu (Ein Form ze Tauffen im Wasser die underrichten im Glauben) a doporučoval mu radu a pomoc ivančických kazatelů Jana Sylvána a Kristiana Endfeldera. Schůze novokřtěnců v Hostěradicích v březnu 1526 se Jan Dubčanský zúčastnil se svým švagrem Janem ze Lhoty, ovšem příliš komunizující tendence novokřtěnců u nich nenalezly pochopení. Při pronásledování novokřtěnců byl Hubmaier na podzim 1527 zatčen a 10. března 1528 na vídeňském předměstí Erdberg upálen. Brzy poté, 14.4. byl v Brně upálen kazatel Tomáš Waldhauser a Jan Čížek, původně člen Jednoty bratrské, který jako první do Jednoty přinášel reformační impulsy.
Rok 1528 byl velmi bouřlivý zejména pro Habrovany. Tragicky zde vyvrcholil boj Jana Dubčanského s vážanským farářem Bartošem. Při požáru Habrovan byl chycen Dubčanského pacholek Matěj Habrovec a při útrpném výslechu vyznal, že jej na paličství najal právě Bartoš, který mu dal padesát zlatých, aby Dubčanského zastřelil a vesnici zapálil. Nato zajal Jan Dubčanský Bartoše přímo na veřejné cestě a podrobil jej útrpnému výslechu. Bartoš opravdu přiznal, co udal Habrovec. Když se o mučení dověděl olomoucký biskup Stanislav Thurzo, žaloval Dubčanského, že neodevzdal kněze podle kanonického práva biskupskému soudu, ale svévolně jej vyslýchal útrpným právem. Biskup žádal soud, aby byl Bartoš neprodleně převezen do Olomouce. Tak se i stalo. Při soudu před biskupem předložil Jan Dubčanský výsledky svého šetření potvrzené svědectvím sedmi pánů a rytířů a hájil se, že nedal zmučit kněze, nýbrž “lotra, který již svým činem ze stavu kněžského vystoupil” a připomněl precedens Jindřicha Batelovského z Prostého, který byl za falšování listin přes svůj rytířský stav i s listinami spálen u šibenice. Pak se obrátil na soudce s prosbou, aby se nad ním i jeho chudými poddanými slitovali a se žhářem naložili podle jeho přiznání. Soud tedy nařídil nový výslech s použitím útrpného práva a když se Bartoš opět přiznal, byl u olomoucké šibenice upálen. Jan Dubčanský tehdy podal ještě další žalobu na kartuziánského převora Hynka Bruna, že obilí a svršky po faráři Bartošovi pobral a odvezl i všechen dobytek. Tento spor však skončil úmrtím převora Hynka. Hynkovou smrtí zanikly také jeho vlastní půhony, podané na Salomenu ze Lhoty (projednávané při zasedání v pátek před sv. Ondřejem, t.j. 27.11. a v pátek po sv. Lucii, t. j. 18.12.1528), že nebožtíku knězi Bartošovi (Bartoloměji) celých pět let zadržovala desátek a bránila poddaným Petru Lukášovi, Maškovi Hrbatému, Linhartovi Velkému a Janu Palíkovi mladšímu, aby plnili své povinnosti k duchovní vrchnosti.
Abychom měli obraz roku 1528 úplný, musíme zmínit událost, která měla pro Dubčanského zásadní důležitost, uskutečnění jeho snah. O masopustní neděli 23. února se v Routce, malé vsi u Letovic, sešli všichni, kdo chtěli vytvořit novou náboženskou společnost. Do čela byli zvoleni Jan Dubčanský, Matěj Poustevník, Václav z Lulče a další kněz. Matěj Poustevník byl přítomnými zvolen biskupem. Byly předneseny a schváleny věroučné články o novém, pravém křesťanském náboženství a o pořádku bohoslužeb, jaký užívaly jihoněmecké a švýcarské náboženské obce. Po závěrečné modlitbě se účastníci rozešli domů. Krátce poté se delegace habrovanských setkala s významným představitelem reformační odnože, zvané Malá stránka, Janem Kalencem, žijícím po odchodu z Prahy v Letovicích (je velmi pravděpodobné, že Routka byla zvolena v naději, že zde dojde ke sblížení s Kalencovými přívrženci), ale výsledkem byla opět jen dohoda, že si obě strany své názory předloží písemně, aby je mohl každý posoudit. A nakonec to byli habrovanští, kdo své teze nedodal.
Jan Dubčanský se přitom stále houževnatě snažil sblížit s Jednotou bratrskou, ale všechno bylo marné, dokud stál v čele Jednoty bratr Lukáš. Po jeho smrti v prosinci 1528 byl zvolen Martin Škoda, který se choval k habrovanským poněkud vstřícněji. Nicméně výmluvnost Jana Dubčanského nestačila ani na Martina Škodu v Přerově, ani na Macha, správce sboru v Třebíči a tak snahy habrovanských nenašly u Bratří potřebnou odezvu.
Již v roce 1527 dal Jan Dubčanský vytisknout v Prostějově své listy a bratrské odpovědi na ně pod titulem Listové Pana Jana Dubčanského Bratřím Boleslavským poslaní a také jich odpovědi zase psané ... V Prostějově léta Páně CCCCCXXVII. Listy vzbudily pozornost u moravských stavů, ale jak už bylo řečeno, ke sblížení s Jednotou nepřispěly. Bylo potřeba pracovat na dalších tiscích a jelikož prostějovská tiskárna byla bratrská, rozhodl se Dubčanský pro zřízení tiskárny vlastní. Roku 1530 přišel z Prostějova do Lulče tiskař Kašpar Aorgus zvaný též Neděle či Prostějovský, který byl prvním tiskařem českých knih na Moravě. Hned toho roku vyšel z hory Lilecké (“de monte Liliorum”) první habrovanský kancionál. Svými 144 nenotovanými písněmi nepatří k nejrozsáhlejším, navíc byla převážná část písní převzata z kancionálů utrakvistických a bratrských. Na tom ovšem nebylo nic zvláštního. Obdivuhodné je úsilí, díky němuž k vydání došlo již v prvním roce existence tiskárny. Nezůstalo však jen u jednoho zpěvníku. Kancionál z roku 1534, obsahoval 170 písní a věroučně byl již vyhraněnější. Toto vydání se dočkalo dodatku 61 písní o rok později. Asi v roce 1536 vyšel zatím nejznámější kancionál, bohužel neúplně dochovaný, který mohl obsahovat přes 200 písní. Zajímavé jsou také nálezy dvou dalších fragmentů. Použití stejného typografického materiálu jako v edici roku 1530 a vedle toho texty písní o večeři Páně, nacházející se i ve vydáních 1534 a 1536, kladou tyto exempláře jednoznačně do souvislosti s Habrovanskými. Stránkou věroučnou a hudební se budeme zabývat níže, ale i obecně lze konstatovat, že přes poměrně skromnější vybavení proti zpěvníkům bratrským či utrakvistickým patří hymnografická produkce Habrovanských vzhledem ke své krátké existenci k evropským výjimkám.
Že se Jan Dubčanský v těchto letech nevěnoval jen teologickému bádání a literární činnosti, případně sporům s okolními kněžími, nás poučí mimo jiné opět půhonné knihy, podle kterých se Jan po smrti Václava Hřivína z Újezda (před 1530) ujal sirotků Jana a Mandaleny a jejich strýc Markvart Hřivín mu měl za zlé, že disponoval jejich statky. Věc se však urovnala smírně. Jan Dubčanský vystupoval také v řadě sporů jako zástupce jedné strany. Jeho aktivita na soudech, spolu s ochotou platit příspěvky do královské pokladny na války s Tureckem, byla ze strany Bratří několikrát kritizovaná, neboť nebyla v souladu s myšlenkami, které sám hlásal po příklonu k učení Zwingliho.
V lulečské tiskárně byla vydána řada polemických spisů, zaměřených zejména na vykládání vlastní nauky ve vztahu k Jednotě bratrské. Vyšel zde i menší katechismus. Roku 1533 vzbudil velké pobouření Habrovanských bratrský spis Odpověď a zpráva Bratří starších té Jednoty, kterúž z omylu Pikhartstvím nazývají, na třetí spis, kterýž vydán proti nim od starších Lileckých neb Habrovanských, který reagoval na dva předchozí spisy Habrovanských, jeden z roku 1531 (Ukázání nedostatkúv i také neupřímnosti, kteráž jest nám učiněna od starších bratří Veliké strany), další z roku 1533, Spis z Písem sv. sebraný o pravém a věčném Bohu Otci, Synu i Duchu sv. v osobách rozdílném. Původně měl následovat traktát proti Bratřím, ale nakonec z lulečské tiskárny vyšlo toto dílo. Habrovanští je vydali proti nově se objevivším sektářům, kteří popírali Kristovo božství a jevili se jako mnohem nebezpečnější, než Bratří. Za 124stránkovým Spisem je vytištěna píseň “O božském, věčném, pána Krista z samého otce bez matky narození, jenž jest slovo, neb řeč a maudrost boží” - Znamenej lide věřící. Jakoby na omluvu, že vydali Spis a nereagovali na Odpověď a zprávu, slíbíli habrovanští čtenářům: “Jiné některé věci k Zprávě křesťanom náležité, v spisu tom, kterýž máme úmysl, bude-li vůle Boží, vydati v brzkém času. Proti velikému a neodúvodnému tractatu Bratří Boleslavských a jejich scestnému smyslu, z důvodů písem Svatých budou položeny”.
V roce 1536 udělali Habrovanští zásadní chybu: připravili do tisku svoji obhajobu - Apologii, kterou se hodlali ospravedlnit před králem.
Apoštolská aktivita Jana Dubčanského se k Ferdinandovi I. donesla už dříve; v listě z 2.12.1531 sděloval českému podkomořímu Volfhartovi Planknarovi z Kynšperku, že se dověděl o častých cestách Dubčanského do Čech, kde prý šíří kacířskou nauku se křtem dospělých a nařídil komořímu, aby této činnosti zamezil cestou práva. Tento list dostatečně vysvětluje královo rozhodnutí na sněmu konaném o první neděli postní (14.2.) 1535 ve Znojmě, když vydal další přísné mandáty proti novokřtěncům a Dubčanskému, jehož mylně považoval přinejmenším za jejich aktivního sympatizanta. Není podstatné, že Ferdinand zakázal Dubčanskému šíření jeho učení v souvislosti s výnosy proti novokřtěncům, důležitý je zákaz sám o sobě. A právě neuposlechnutí tohoto zákazu se Dubčanskému stalo osudným.
Dne 10. května 1536 vyšla Apologia, totiž zjevné dostiučinění, aneb všem vuobec vydání počtu z víry, z učení i ze všeho pořádku, kteréhož v náboženství křesťanském užívají bratří a starší, kterýmž někteří Habrovanští aneb Lilečtí říkávati obyčej mají. Léta MDXXXVI. Dvacet kapitol zde obsahuje celou nauku Habrovanských. Když ji dostal do ruky císař Ferdinand, chápal to jako zásadní provinění proti zákazu a rozhodl se s Dubčanského misionářskou činností jednou provždy skoncovat. Listem z 26.6.1537 jej vyzval, aby se za měsíc, 25.7.1537 dostavil na Pražský hrad a tam se za bludy obsažené v Apologii zodpovídal. Současně poslal list olomouckému biskupu Stanislavovi, ve kterém jej jednak seznámil s obsílkou Dubčanskému, jednak biskupovi přikázal vypracovat a zaslat informace, kde všude po znojemském sněmu Jan Dubčanský kázal.
Apologii předal vídeňskému biskupovi Johanu Faberovi, který tou dobou prodléval v Praze a požádal jej o posudek. Faber s několika dalšími kněžími vypracoval hodnocení s názvem Censura super nova aput Moravos Pykardorum et cuiusdam indocti impliique Habrowansky secta et falsa religione. Celkový výsledek byl jednoznačný. Učení obsažené v Apologii bylo uznáno jako bludné a nebezpečné současnému společenskému řádu a mohlo by způsobit v českých zemích selské bouře jako v Německu roku 1524. Závěrem vyzýval Faber krále, aby byla sekta byla potlačena.
Ferdinand nebyl spokojený ani s odpovědí biskupa Stanislava, ze které se prý o Doubčanského činnosti po znojemském sněmu nedověděl nic konkrétního, ani s chováním Dubčanského, který se poněkud vzpěčoval do Prahy přijet. Povolil mu jen druhý termín, 11. srpna. S tímto datem již Jan Dubčanský souhlasil a v určený den byl před králem s obsahem Apologie konfrontován. Přesto, že se neznal k autorství, nechtěl odvolat bludné články. Byl proto spolu s Albrechtem Vojkovským, Petrem Malým a dalším druhem uvězněn v Černé věži. Tam si pobyli až do 6. dubna 1538, kdy byli propuštěni na kauci 10 000 kop grošů, které za ně složili pan Jan z Pernštejna a pan Jindřich ze Švamberka (v literatuře je uváděn pouze pan ze Švamberka, ovšem v úvahu připadá pouze Jindřich, syn Kryštofa ze Švamberka, jenž měl za manželku Kateřinu, dceru Jana z Pernštejna). Měli se však vystěhovat ze země do příštích vánoc a navíc museli písemně slíbit, že nebudou dál šířit své učení.
Uvězněním Jana Dubčanského píchl Ferdinand I. do vosího hnízda, neboť už na sněmu v Olomouci 10.2.1530 se moravští stavové ohrazovali, aby nikdo v zemi nebyl pro víru mučen ani popravován, neboť takové rozhodnutí přísluší koncilu. Nyní na sněmu v Olomouci 24.6.1538 jednoznačně žádali krále o vysvětlení případu Dubčanského a jeho druhů a povolení Habrovanským vystěhovat se bez závazků a rukojmí (záruk). Marně se král snažil vysvětlovat, že Dubčanský a jeho druhové mohli být potrestáni jako kacíři a že jim prokazuje milost, když jim umožňuje se vystěhovat, ovšem se zárukou, neboť bez záruky se propouští jen lidé nevinní. Stavové argumentovali, že Dubčanského předvolání do Prahy a předvedení před soud bylo proti zemské ústavě, neboť Dubčanský jako každý landfrídník měl být souzen zemským soudem a mimo zemi předvoláván jen se souhlasem stavů a na druhé straně každý panovník při svém nástupu sliboval šetřit náboženské svobody a že není pamětníka toho, že by některý moravský landfrídník byl vězněn pro svou víru, či pro ni nucen k nějakým závazkům. Král odpovídal v podobném duchu, jako Jan Dubčanský proti knězi Bartošovi; že landfríd se nevztahuje na bludy, které král v zemi nesmí dopustit, aby dodržel svou přísahu královskou a nevztahuje se na lidi bludné a neposlušné, kteří v nemilost a trestání upadli, nýbrž na lidi svobodné a poslušné poddané obyvatele, kteří se proti svému králi a pánu svému nepřečinili. Byla to podobně pokrytecká výmluva, neboť ústava nerozlišovala poddané poslušné a neposlušné; všichni měli být souzení ve své zemi. Řešení neumožnila ani ochota Dubčanského a jeho druhů se vystěhovat, neboť podle ustanovení landfrídu nesmělo být vystěhování spojeno se žádným závazkem.
Případem se zabývaly zemské sněmy ještě 12.9.1538, 16.3.1539 a 25.8.1539 a usnesení posílaly panovníkovi. V posledním listě stavové opět shrnuli celý případ a žádali krále, aby svoje rozhodnutí o Dubčanském zrušil. Za odůvodněnou neuznali ani Ferdinandem proklamovanou povinnost zakročit proti kacířům, protože když prý před sto lety vystoupili na Moravě kališníci a poté Bratří a jiní, žádný král se nedotkl spolulandfrídníka kvůli jeho víře, jak to udělal Ferdinand. Ani Zikmund se prý neodvážil uvěznit Husa, to učinil koncil. Nakonec slibovali, že pokud by Dubčanský porušil své povinnosti proti králi, sami dopomohou Ferdinandovi jej potrestat. Tak houževnatý odpor stavů a přímluvy pánů domácích (jednoho z nejvlivnějších měl Dubčanský v Janovi z Pernštejna) a dokonce i polského krále, to vše nakonec odradilo Fridricha od dalšího handrkování. Nenaléhal více, aby se Dubčanský vystěhoval ze země nebo vrátil do vězení a v listě stavům z 15. září 1539 jim jen suše oznámil, že pro své zaneprázdnění válkou s Turky odkládá vyřízení celé záležitosti až po svém příjezdu do Prahy. Přesto že jej stavové několikrát v budoucnosti upomínali o toto vyřízení, právě problémy s vyháněním Turků ze země byly králi dostatečným důvodem, aby jim nevyhověl.
Jan Dubčanský se po propuštění z vězení šíření své věrouky opravdu vzdal. Věnoval se dále jen svým povinnostem a obecně politické činnosti, takže král neměl žádné důvody proti němu zasahovat na jiných úrovních. V roce 1539 byl Dubčanský jedním z rozhodčích ve sporu o majiteli židlochovských vinic a na sněmu 25.8.1539 (ze kterého vyšel poslední protest proti královu postupu v jeho případě) byl mezi těmi, kdo měli vyhledat stará i nová nařízení k nápravě nejasností v zemském zřízení. Na brněnském sněmu v listopadu 1542, konaném za přítomnosti krále, byl zvolen s třemi jinými rytíři do komise k vyhledávání zemské sbírky. Poslední stopou po Janu Dubčanském ze Zdenína je jeho půhon jménem Bohunky z Pernštejna z 27. dubna 1543 proti Zdeňku Brtnickému z Valdštejna, u něhož je v půhonné knize na okraji připsaná poznámka, že půhončí do zahájení procesu zemřel.
Dubčanští ze Zdenína Po dalších 18 let o převodu Habrovan nejsou v zemských deskách záznamy. Znamená to, že panství zůstalo v držení rodu. Literatura obecně udává, že panství přešlo na Janova bratra Viléma a po jeho smrti na Jana mladšího Dubčanského ze Zdenína, který i na místě svého (neplnoletého) bratra Bedřicha (Fridricha) prodal roku 1571 habrovanské panství komorníkovi menšího práva brněnského kraje, Janu Bohuslavu Zoubkovi ze Zdětína. Do zemských desek byl zápis vložen v roce 1574. Podrobnějším zkoumáním vyšlo najevo, že jména aktérů odpovídají údajům na všech dosažitelných dokumentech. Co však nesouhlasí, jsou rodové vztahy, zařazení jednotlivých osob. Jelikož se celým problémem budeme podrobněji zabývat v kapitole o rodu Dubčanských ze Zdenína, omezíme se nyní jen na následující konstatování: je prakticky jisté, že po smrti Jana Dubčanského ze Zdenína v polovině roku 1543 připadlo habrovanské panství jeho staršímu synu Janovi a teprve po jeho smrti na jaře 1553 mladšímu Vilémovi, jenž se posléze stal sudím menšího práva zemského v kraji brněnském. Měl syny Jana a Bedřicha a právě tento Jan mladší Dubčanský (pro nás Jan nejmladší Dubčanský) se stal jako poslední z Dubčanských majitelem habrovanského panství, než je prodal Zoubkům.

další kapitola
předchozí kapitola
obsah oddílu
hlavní přehled
Zpět