V majetku Zoubků ze Zdětína V roce 1571 prodal Jan nejmladší Dubčanský i jménem svého mladšího bratra Bedřicha “zámek, dvůr i ves Habrovany, ves Nemojany, ves Lilče i s pustým zámkem Lilčí, s kostelním podacím na hoře lilecké” do dědičného vlastnictví Janu Bohuslavu Zoubkovi ze Zdětína, komorníku práva menšího v kraji brněnském a jeho manželce Anně ze Zástřizl. Koupi Habrovan, respektive zápisu o této koupi do zemských desek, marně odporovala Annina sestra Alina (Helena) ze Zástřizl. Anna brzy zemřela. Podruhé se Jan Bohuslav oženil s Kunkou z Korotína (vdovou po Aleši Podstatském z Prusinovic), které zapsal roku 1579 věnem 14 000 zlatých na Habrovanech, Nemojanech a Lulči a k tomu přidal nadvěno 2 000 zlatých z lásky manželské. Na 8 000 zlatých věna a celé nadvěno byl pak Kunkou vzat na spolek (mřežováno na postním soudu v roce 1588 hejtmanem Hynkem z Valdštejna). Jan Bohuslav Zoubek ze Zdětína zemřel na jaře roku 1583. Císař Rudolf II. pak dekretem z 20.4.1583 udělil jeho bratru Vilémovi plnoletost, aby se mohl podle práva ujmout dědičných statků. Ještě v roce 1584 však berni za habrovanské panství přiznávala nadále vdova po Janu Bohuslavovi Kunka z Korotína. Vilém Zoubek ze Zdětína si vzal za manželku Kateřinu Rájeckou z Mírova, která ale zemřela po pěti letech 22. března 1593. Podruhé se oženil s Magdalenou Stošovnou z Kounic, kterou přežil o 4 roky. Z prvního manželství zůstala naživu jen dcera Helena, provdaná za Jana Dubského z Třebomyslic, z manželství s Magdalenou přežili otce jen Kateřina Alžběta a Vilém Bohuslav, do kterého Vilém vkládal velké naděje. Přelom 16. a 17. století byl pro Moravu, zejména jižní, válečný. Již roku 1593 vypověděl sultán Murad III. císaři Rudolfovi válku a když se po jeho smrti 16.1.1595 ujal velení vojsk rozložených na rakouských a moravských hranicích, bojechtivý Mohamed III, byla to pro moravskou zemi situace nadmíru vážná. Ještě tři roky se válečné střety udržely na území Uher, ale roku 1599 pronikl nepřítel hrozenkovským průsmykem na Moravu a vyplenil území až k Uherskému Brodu. S vypětím sil jej rozprášila zemská hotovost. Nově jmenovaný kardinál, olomoucký biskup František z Ditrichštejna vymámil na papeži 10 000 pěšáků na obranu Moravy a moravští stavové na sněmu v Brně povolili mimořádnou válečnou berni 200 000 zlatých. Tehdy vyvstalo nové akutní nebezpečí, když se kvůli necitlivé Rudolfově rekatolizaci vzbouřila uherská šlechta a do jejího čela se postavil ambiciózní Štěpán Bočkaj. Od uherských stavů byl jmenován knížetem sedmihradským a když získal podporu turecké Porty, nestálo mu již nic v cestě, aby si během krátké doby podrobil téměř celé Horní Uhry. Bočkaj počítal s tím, že Moravané mu nebudou bránit v cestě ke svržení císaře, naopak že se k němu připojí jako k osvoboditeli. V tomto smyslu také psal stavům moravským i slezským. O uherském nebezpečí byli moravští stavové spolehlivě informováni. Již na sněmu v Praze 4. února a ve Vyškově 1. března 1605 jednali o nutnosti vypravit vojsko a zabezpečit obranu hranic. Ze závěrů sněmů se však mnoho nesplnilo; byl jen vybaven menší oddíl a záseky na hranicích nebyly budovány vůbec. Štěpánu Bočkajovi výpočty o pomoci moravských stavů nakonec nevyšly. Karel ze Žerotína odmítl za moravské stavy spojenectví a Bočkajovy listy poslal císaři. To již uherské hordy řádily na Slovácku. Během dvou týdnů zničily Strážnici, Uherský Brod, Lanžhot, Veselí, Uherský Ostroh, Hluk, Strání a lavina se šířila dál. 15. května 1605 se sešel sněm v Uherském Hradišti, na kterém moravští stavové ustanovili zemským hejtmanem Karla z Lichtenštejna. Dali mu k dispozici radu sestavenou z 12 pánů a rytířů, jejímiž členy byl mimo Oldřicha z Kounic i nejvyšší písař markrabství Moravského Vilém Zoubek ze Zdětína. Přestože vyšší velitelé neměli schopnosti ani bojový zápal, Bočkaj, tísněn z druhé strany úspěchy tureckých vojsk, začal s vyjednáváním s arciknížetem Matyášem a dne 23. června 1606 ve Vídni podepsal mír. Helena Zoubkovna se 6.11.1606 vdala za nekatolíka Jana Dubského z Třebomyslic. Vilémovi Zoubkovi sňatek jistě neudělal velkou radost. Kdo však mohl tušit, co rozdíl konfese v budoucnu způsobí ! Vilém Zoubek ze Zdětína zemřel 7.3.1608. Ve své závěti z téhož roku určil za poručníky svých nezletilých dětí Viléma Bohuslava a Kateřiny Alžběty místodržícího hejtmanského úřadu a komorníka Markrabství moravského Ladislava Berku z Dubé a z Lipého na Meziříčí, královského radu a kraječe Jana Kavku z Říčan a na Broumově, který v roce 1602 rovněž konvertoval ke katolictví a komorníka menšího práva zemského Markrabství moravského kraje olomouckého Michala z Hrádku. Toho roku 24. června se v Libni u Prahy vzdal Rudolf II. vlády na Moravě (také v Rakousku a Uhrách) ve prospěch svého bratra Matyáše. Za nepopiratelné zásluhy Karla staršího ze Žerotína o převedení Moravy pod panství Matyáše byl Žerotín na mimořádném sněmu v Olomouci 16. července 1608 zvolen zemským hejtmanem. Díky jeho moudrosti a diplomatické obratnosti získali stavové v Brně o šest týdnů později od Matyáše takové výsady, jaké by si sami nikdy nevydobyli. Požadovanou náboženskou svobodu Matyáš sice ve formulaci stavů zamítl, ale podařilo se na něm vymoci slib, že nebude pro jeho přesvědčení nikoho stíhat, což bylo prakticky totéž. Jan Kavka z Říčan spravoval habrovanské panství do doby, než se moravští stavové připojili k českým povstalcům. Stalo se tak až po dlouhých odkladech, neboť přes rozčarování z Matyášovy politiky mu Moravané zůstali věrni a odmítli se k Čechům přidat při sněmech v červnu i v prosinci 1618. Tím značně pomohli císaři zkonsolidovat své síly, neboť na postoj Moravy se ohlíželi stavové v Rakousku i v Uhrách. Když 20.3.1619 Matyáš zemřel, svolal Ferdinand II. na květen zemský sněm do Brna, kde se mělo jednat o společném postupu proti Čechům. Vzpoura pluku Jiřího z Náchoda však způsobila, že se sněmovní jednání ubírala opačným směrem. Již 4. května uzavřel sněm spojenectví s Čechy a správa země přešla na 30 zvolených direktorů. Jan Kavka se nepřidal na stranu stavů; dokonce napsal direktorům list, ve kterém hodnotí jejich počínání jako zločin proti královskému majestátu (crimen laesae maiestatis) a zločin vzpoury (crimen rebellionis), které se příčí jeho svědomí a nemůže se tudíž k nim připojit. Direktorové mu zkonfiskovali Brumov a vypověděli jej ze země. Správou zoubkovských sirotčích statků pověřili 23.5.1619 Jana Dubského z Třebomyslic na Jimramově, jehož manželkou byla Helena, nejstarší dcera Viléma Zoubka ze Zdětína. Současně byl Dubský jmenován komisařem pro pěchotu Fridricha z Tiefenbachu. Direktorium výzvu Dubskému opakovalo ještě 19. června, když už byl Jan Kavka za hranicemi. Jan Kavka ještě odvezl ze sirotčích statků nějakou výzbroj a když to Dubský zjistil, obrátil se na direktory a ti přiměli nově dosazeného úředníka na Brumově, aby všechno vydal. Kavka odešel do Uher, kde na vlastní útraty v polovině července roku 1619 spolu s Karlem Zdeňkem Žampachem z Potenštejna a bývalým uherskohradištským primátorem Václavem Kulíškem naverbovali pro císaře asi 1 200 hajduků. Třicetiletá válka znamenala pohromu pro celou zemi, pro mnoho obcí naprostou zkázu. Přestože biskupský Vyškov v srpnu 1619 bez boje otevřel brány stavovským vojákům, 2. ledna 1620 přibylo do Vyškova Buquoyovo vojsko, v němž zejména polští žoldáci vynikali neuvěřitelnou krutostí. Plenili a zapalovali vesnice bez ohledu na vyznání, viny či zásluhy jejich majitelů. Bučovice s širokým okolím o rok později v noci z 1. na 2. ledna 1621 vypálila lehká jízda Gábora Bethlena, podobně na kounicovských statcích bylo vše zplundrováno a vyrabováno, že na vybírání jakýchkoliv platů nebylo nějaký čas ani pomyšlení. Dva měsíce po bělohorské katastrofě, v lednu 1621, žádal Jan Kavka císaře, aby byl opět uveden na svůj statek Brumov a ve správu poručnických statků habrovanského a zdouneckého. Nevíme, jestli mu císař odpověděl. Pravděpodobně byl příliš zaneprázdněn válečnými událostmi, protože není možné najít jeho odpověď ani na Kavkovu druhou žádost z konce roku 1622. Až když Jan Kavka pokorně upomínal císaře potřetí, přikázal Ferdinand II. kardinálu Ditrichštejnovi jako zemskému správci (jmenovanému v lednu 1621) přípisem z 12.5.1623, aby záležitost vyřídil. Přitom již 23. ledna 1621 vydal císař dekret, kterým znovu povolal jesuity na Moravu s tím, že jim měly být nahrazeny všechny škody od jejich vypovězení v květnu 1619. Když se Jan Kavka znovu ujal poručnictví nad habrovanským panstvím, stačil v tak rušných a nejistých časech možná statky sotva zrevidovat, než je předal dvacetiletému Vilému Bohuslavovi (*25.5.1604). Ovšem přesně za patnáct měsíců bylo vše jinak. Vilém Bohuslav si jel pro nevěstu Dembinskou a ve Vyškově zemřel náhle na otravu 25. srpna 1625. Panství tedy převzala svobodná Kateřina Alžběta, kterou předtím Vilém Bohuslav vzal na celé panství na spolek. Toto jednání se naprosto nezamlouvalo jejich nevlastní sestře Heleně a počátkem roku 1627 stížností k císaři napadla platnost závěti svého otce. Ferdinand II. sice reskriptem ze dne 18. února 1627 opět pověřil kardinála Ditrichštejna jako zemského správce vyšetřením a případným napravením poměrů, ovšem krátce nato, 27. května 1627 Helena zemřela. Příští rok pohnal Helenin syn Jiří Vilém Dubský z Třebomyslic (*23.1.1610) Kateřinu u zemského soudu, ale žalobu stáhl, když s ním Kateřina 19. září 1630 uzavřela smlouvu že mu splatí 10 000 zlatých jako kompenzaci podílu z panství po jeho zemřelé matce Heleně Dubské rozené Zoubkové. Na závazek pamatovala Kateřina i v odkazu v roce 1635, kdy zavazovala zástupce řádu, aby případný nedoplatek uhradili. Válka stále zuřila naplno a země úpěla pod její tíhou. Nejvíce trpěli poddaní, vysáváni daněmi, dávkami a odvody nařizovanými panstvem a řáděním vojáků jakékoliv strany. Docházelo k mnohým zločinům, křivdám i “obyčejným” přehmatům. Dne 11. ledna 1632 vydal kardinál Ditrichštejn narychlo ordinanci, ve které předepsal panství vyškovskému, habrovanskému, račickému, slavkovskému, kojetskému a vicomělskému další kontribuci pro válečné potřeby. Kontribuce byly vypisovány podle statků v jednotlivých krajích. K habrovanskému panství patřil také statek Zdounky, který byl omylem započítán dvakrát; jednou pro svou příslušnost k panství Habrovany v kraji brněnském, podruhé jako statek v kraji hradišťském. Kateřina Alžběta Zoubkovna ze Zdětína v dopise ze 17. ledna prosila kardinála, aby na Habrovany vyslal komisi, která měla zjistit a napravit omyl, kvůli kterému měla Kateřina platit dávky o třetinu vyšší. Habrovanské panství poddanými opravdu neoplývalo. V Habrovanech, Lulči a Nemojanech měla Kateřina 35 poddanských gruntů, 4 podsedky, 14 lhotníků, 21 chalupníků bez půdy. Dvůr byl tehdy pustý. Habrovanské a zdounecké panství mělo v roce 1619 celkem 596 poddaných. Počítáme-li tedy na habrovanském panství v roce 1632 zhruba s 350 poddanými, není to počet přehnaný ani podhodnocený. Na poddanských gruntech jmenuje Kateřina usedlíky Annu Balcarku, Jiřího Čulínka (Julínka ?), Jana Františka, Václava Habáně, Jiřího Hanáka, Macka Jakubců, Jana Kováře, Jiřího Kováře, Tomáše Křičku (Grycžků), Václava Šebestu, Ondřeje Šimáčka, Jiřího Švandu a Jakuba Žeravského. Kardinál Ditrichštejn však záležitost s dvojí kontribucí na zdouneckém panství nevyhodnotil správně, neboť v jeho odpovědi z 25. ledna 1632 ani není brána v úvahu nějaká možnost omylu. Oponoval těžkou situací celé země, že je lépe akceptovat kontribuci, než aby byli vojáci nuceni brát si zásoby sami. Kateřina se tedy se stejnou prosbou obrátila na císaře Ferdinanda, který se jí ujal a 6. února 1632 přikázal kardinálovi, ať vše zařídí “tak, aby sobě suplikující co dále v též příčině slušně stěžovati, a nás tím zanášeti příčiny dané neměla”. Nevíme, jestli se přes válečné události podařilo napravit omyl kardinálových úředníků. Snad ano, neboť zde zmíněné nedorozumění v budoucnu nezkalilo vzájemný vztah, laskavý ze strany kardinálovy a odddaný ze strany Kateřiny. Kolem roku 1630 již zdaleka nebyla zdravá; v předtuše blízkého konce a u vědomí, že je poslední svého rodu, rozhodla se celé panství věnovat na založení jesuitské koleje. Svůj úmysl konzultovala hlavně s Ditrichštejnem a cele na jeho nebo císařově rozhodnutí nechala výběr místa, kde by se nová kolej měla vybudovat. O svolení odkázat panství řádu žádala 1.10.1635 císaře Ferdinanda II., jenž odkaz schválil rezolucí ze dne 17.11.1635. Poslední právní akt, zapsání převodu do zemských desek, se uskutečnil 6.1.1636. Podle zemského práva bylo nutné, aby mimo zapsání darovaného panství do zemských desek bylo převedení majetku veřejně prohlášeno před poddanými, kteří měli slíbit svou poddanost nastávajícímu pánovi. Kateřina tak učinila na habrovanském zámku těsně před svou smrtí a poddaní slibovali poslušnost tehdejšímu rektorovi jesuitského semináře P. Jiřímu Leovi, v přítomnosti Jaroslava Varšavského z Varšavy. Kateřina zemřela 15.7.1636 a byla pohřbena v jesuitském kostele v Brně. další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled