 Za jesuitů. Ještě téhož roku jako Kateřina Alžběta Zoubková ze Zdětína zemřel František kardinál z Ditrichštejna (19.9.1636) a půl roku nato, 15.2.1637 císař Ferdinand II. Jesuité svému závazku splatit Dubským kompenzaci za podíl na zoubkovských panstvích dostáli a 21. ledna 1641 mohl Jiří Vilém Dubský vydat kvitanci na konečnou částku 10 000 zlatých, jejímž splacením měly končit všechny nároky Dubských na jakékoliv další vyrovnání. Panství se jesuité ujali v době, kdy se rozhořela švédsko - francouzská válka, poslední krvavá lázeň války třicetileté, o kterou se valnou měrou zasloužil francouzský politik, kardinál Armand Jean du Plessis Richelieu, když z obavy ze vzrůstající moci Habsburků uzavřel spolek se Švédy a vypověděl válku Španělsku. Po ukončení války vestfálským mírem byla země tak zubožena, že trvalo více než celou generaci, než jen počet obyvatel dosáhl předválečných hodnot. K dosažení lepšího přehledu o daňových poplatnících se ukázalo nutné pořídit odpovídající, aktuální soupis jejich majetku. Nebylo to jednoduché. Téměř polovinu roku 1669 sněmovali moravští stavové, než odhlasovali své svolení, aby byl proveden k daňovým účelům vypracován soupis obyvatel Moravy, když první pokus v letech 1656 - 1657 nepřinesl úspěch. Soupis však musel být proveden i v zájmu daňových poplatníků, neboť zejména ti potřebovali aktualizovat stav svých platebních možností v zemi, která se ještě zdaleka nevzpamatovala z válečného běsnění, zatímco Vídeň stále vyžadovala berně podle podkladů předválečných. Se soupisy se začalo v kraji hradišťském a po znojemském přišel v říjnu 1673 na řadu kraj brněnský. Práce na habrovanském panství byla ukončena 30. října 1673. Komisi tehdy tvořil probošt rajhradského kláštera Celestin Arlet, z panského stavu Arnošt Wolmar ze Schaumburku a Rudolf Skrbenský z Hříště, rytíři Vilém Karel Woderborn z Dundy a Václav Zikmund Žalkovský, měšťanský stav zastupovali Jan Bedřich Muška a Ludvík August Riesenfelder. V Habrovanech komise napočítala celkem 74 usedlosti, z toho ovšem bylo téměř 30% pustých. Po válce se zde nově usadil pouze jeden pololáník a tři domkaři. V obci převažovali spíš střední a drobnější sedláci; jen jeden vlastnil více, než celý lán, 14 bylo pololáníků a tříčtvrtníků, 18 menších sedláků a 15 domkařů. Za války zpustly nejvíce usedlosti domkařů, dále jeden půllán a další dva sedláci zemřeli po válce. Jeden celý lán byl obecní. Vrchnost si na pololánickém gruntu zřídila hostinec. Půlláníky v Habrovanech byli: Martin Chalupa (Kalupa), Lukáš Tománek (1665 Jan Klečka), Kašpar Klečka, Jan Kopr, Havel Vavroušek (1656 lhotník Václav Koudelka), Ondřej (Ondra) Nedokřtil, Jiří (Jíra) Pecina (1665 Ondřej Pavlík), Pavel Stračka (1665 Jan Jambor), Martin Šimáček (1656 lhotník Ondřej Šimáček), Tomáš Šimáček (1665 Ondřej Šimáček), Václav Švec, Jan Jakubec (1657 Václav Trněný), Ondřej Vacula, Vávra Vacula (1665 Jiří Švanda). V roce 1672 přišel na pustý Kolešovský pololánický grunt Bartoloměj Vymazal jako nový usedlík. Na čtvrtlánech seděli Jan Brunclík, Václav Doležel ,předtím Václav Hlásný, Jakub Mastný po Jiřím Hrnčířovi, Havel Koudelka, Jan Kovář, Tomáš Paloud po Jiřím Křičkovi, Pavel Křička (Gryczka, Grecžka), Martin Ledavašek po Václavu Ledavaškovi (počátkem roku 1668 Václav ještě žil), Jakub Mastný, Daniel Navrátil, Jan Paloud po Jiřím Paloudovi, Pavel Bednář po Pavlu Sládkovi, Jan Věrný (Wyrny) po Pavlu Štěrbovi, Václav Hlásný po Janu Valouškovi, Matouš Vavroušků, Jiří Vymazal, Václav Willert po Mikuláši Jakubcovi, Ondra Řezník po Martinu Zámečníkovi. Podsedky s polnostmi drželi Bartoloměj Hřebíček (před ním Václav Šebesta), Běta Koprová, Tomáš Paviza po Martinu Křičkovi, malé podsedky Havel Bůček (Bučik), Pavel Janšta po Mandaleně Janštové, Havel Režný, Kašpar Roháček po Petru Bílkovi, Mikuláš Spravedlivý po Aleně Čankové, Václav Švanda, Jiří Švec po Pavlovi Balcarů. V roce 1668 osedl malý podsedek Vávra Cigán a 1671 Martin Zámečník, podsedek bez polí v roce 1671 Jan Vítků. Jen samotné domky bez zemědělské půdy měli Martin Křička (Gryčka), Jan Chromý, Jan Malý, Pavel Mojžíš (Moyses), Jiří (Jura) Štěrba po Martinu Štolfovi. Čtvrtstoletí po westfálském míru nemohlo v žádném případě stačit na zahlazení stop po třicet let trvající válečné vichřici. Všude chyběla zejména mužská síla, stav počtu obyvatelstva se lepšil jen zvolna. Velmi vítanými byli proto příchozí z krajů válkou méně postižených, kteří byli ochotni usadit se a převzít hospodářství ležící ladem. Že ani situace těchto přistěhovalců nebyla ideální, vidíme z mnoha záznamu, dokumentujících, že zdaleka ne každý nově osadlý na místě vydržel. Samozřejmě musíme brát v úvahu, že v obci výrazně ochuzené o muže v produktivním věku se také zvedl věkový průměr osadníků a v poměru k aktuálnímu počtu obyvatel vzrostl počet úmrtí, která opět srážela demografickou křivku dolů. V Habrovanech měla úmrtí starých hospodářů za následek, že nově zpustl půllán Václava Koudelky, jenž zemřel v roce 1668 a roku 1671 čtvrtlán Jana Vítků (st ?). Pusté zůstaly chalupy Baběrádova, Bezděchova, Čechova, Drahovzalova, Horákova, Jarošova, Jirkova, Klečkova, Kratkova, Michalova, Rozhradova, Tkalcova, Valentova, Vejhledova, Vlachova a Všudybylova. Poznatky z výsledků lánové visitace, jistě nadmíru cenné a ve svém systému ucelené, mohou doplnit údaje přiznávacích listů k domovní dani za rok 1667, zachovalých v materiálech rektifikačních akt. Jak částečně zachycuje lánový rejstřík stav osedlých již v roce 1657, dostaneme v přiznávacích listech k domovní dani informace o 10 let mladší, které vhodně doplňují naše poznatky o poddaném obyvatelstvu téměř dvě generace předtím, než konkrétní osoby zachytila první matrika (1699). Podle tohoto přiznání k domovní dani však v Habrovanech k 25.1.1668 byl pouze jeden pololáník, a to Ondřej Šimáček. Ze čtvrtláníků zde najdeme Ondřeje Kantora (Kandorf), jehož jméno v lánském rejstříku chybí, Martin Chalupa, Martin Šimáček a Ondřej Vacula jsou vedeni rovněž jako čtvrtláníci, Mikuláš Spravedlivý jako domkař a majetek nesouhlasí ani v případech Mikuláše Jakubce, Daniela Navrátila, Ondřeje Řezníka, Václava Švandy, Havla Vavrouška. Naopak se nám potvrzuje například čtvrtláník Pavel Bednář, Jan Valoušek, a jiní. Rektifikační akta z poloviny 18. století přehledně navazují na lánský rejstřík, neboť u jednotlivých usedlostí jsou uvedena jména tehdejších majitelů vedle jmen zaznamenaných při lánské vizitaci. U každého gruntu je uvedena výměra jeho polností včetně udání, na kterých tratích se nalézaly. Pavel Páral tak obhospodařoval 26 měřic na gruntě kdysi Ondřeje Nedokřtila a pole měl na tratích Díl, Dlouhý, Habří, Komorský, Platice, Padělek, Padělíček, Pod rybníkem, Podluží, Straňa, Zadní hony a Žebráčí. Pavel Kolejka hospodařil na gruntě o 26 měřicích předtím Ondřeje Vaculy, od roku 1728 pracoval na 31 měřicích gruntu po Matěji Chalupovi Jiří Obroučka. Největšími sedláky byli tehdy s 39 měřicemi Martin Pernikář po Tomáši Šimáčkovi a Václav Kolejka po Václavu Švecovi. 26 měřic (čtvrt lánu) měly grunty, na nichž seděli: Jan Havlíček (dříve Vavřinec Vacula), Jiří Havlíček (Jiří Pecina), Jan Chyťa (Jan Jambor), Tomáš Kantor (Václav Koudelka), Josef Krejčí (Havel Vavroušek), Václav Němeček (Martin Šimáček), Václav Obroučka (Jan Kopr), Antonín Paviza (Ondřej Řezník), Václav Pecina (Bartoloměj Vymazal), Jan Šimáček (Kašpar Klečka), Josef Šimáček (Lukáš Tománek), vdova Trněná (Jakub Jakubec), nověji Martin Novák a Matěj Paviza. Na statcích o výměře 15 - 20 měřic seděl Pavel Bouchalík (Tomáš Paloud), Jan Doležel (Pavel Bednář), Bartoloměj Kramoliš (Jiří Vymazal) a Jan Pavelka (Havel Koudelka), 13 měřic vlastnil Antonín Bárta (Jan Brunclík), František Bednář (Václav Doležel), Pavel Doležel (Václav Willert), Matěj Chalupa (Jakub Mastný), Jiří Chyťa (Pavel Křička), Jan Kaluža (Jan Kovář), Antonín Kostelka (Daniel Navrátil), Jiří Paloud (Václav Hlásný), Jiří Pospíšil (Jan Paloud), Jakub Spravedlivý (Jiří Hrnčíř), Jakub Sysel (Martin Ledavašek), Jan Vrbík (Jan Věrný). Na menší ploše hospodařil Bartoloměj Hřebíček (Bartoloměj Hřebíček), Matěj Homola (Mikuláš Spravedlivý), Ondřej Kopr (Alžběta Koprová), Jiří Koudelka (Tomáš Paviza), Josef Mojžíš (Kašpar Roháček), vdova Mojžíšová (Vavřinec Cigán), Matěj Paloud (Havel Buček), Jiří Šimáček (Martin Zámečník), Josef Štěrba (Václav Švanda), Karel Štěrba (Havel Režný), Antonín Švestka (Jiří Švec), Matěj Vacula (Pavel Janšta). Na nových usedlostech najdeme zedníka Václava Hrdinku, Jana Chalupu, Jakuba Palouda, Jiřího Palouda, Ondřeje Sysla, Matěje Trněného a Vavřince Vaculu, dále domkaře Václava Buchalíka, Václava Havlíčka (s poznámkou mlynář bez mlýna), vdovu Mlénkovu, Jana Němečka, tesaře Antonína a Jiřího Páleníka, Floriana Pelikána. “Vzpoura” podaných v roce 1684, soud o panství. Již kolem roku 1660 se habrovanští pokoušeli sestavit stížnost k samému císaři na neúměrné povinnosti, jejichž plnění po nich vyžadovala jesuitská vrchnost, ale není jisté, jestli byla práce na sepsání takové stížnosti vůbec dotažena do konce. Nicméně dochované koncepty (či jejich fragmenty) nám dávají poměrně ucelený obraz prací, které byli nuceni poddaní vrchnosti odvádět, zároveň s porovnáním s povinnostmi, které vyžadovala zesnulá Kateřina Alžběta. Mimo navyšování robot, například pracemi ve vinohradech, měla nová vrchnost vzít habrovanským i rybník, který jim vlastnoručním listem darovala Kateřina, dále jesuité zabrali sklep u obecního domu, u něhož nechali postavit šenk a kovárnu. O generaci později, počátkem června 1684, již byla stížnost podaná, a to jménem tří poddanských obcí Habrovan, Lulče a Nemojan. Nemáme dochováno její znění, ale z vyjádření habrovanského správce Jana Haberstra z 10. června 1684, tedy několik dní po podání, vyplývá, že byly uváděny stejné důvody, jaké obsahují již zmíněné dva, nejméně o dvacet let starší, koncepty. Z nich vysvítá, že se Kateřina Alžběta musela ke svým poddaným chovat na svou dobu opravdu laskavě. To její strýc Jan Bohuslav tak oblíben nebyl. Občas se ve svém jednání unáhlil a z poddaných se snažil získat platby stůj co stůj, až jej v roce 1580 pro jeho tvrdost káral i olomoucký biskup Stanislav Pavlovský, ke kterému se Zoubkovi poddaní z moštěnického panství obrátili o pomoc kvůli přílišným robotám. Těžko říci, co bylo onou poslední kapkou, kterou pohár přetekl a kdo vůbec o akci proti jesuitské svévoli rozhodl. Jisté je, že právě jesuité o tom byli zpraveni velmi rychle; již 6. června 1684 o přítomnosti habrovanských poddaných u soudu informoval rektora z Brna Jan Ludvík Kmoch, nejspíš soudní zaměstnanec, který se k samotnému spisu nedostal, jen se na jeho obsah vyptal. Určitě pocházel z habrovanského panství, protože dva ze tří vyslanců poznal. Z 6. června pochází list hraběte Františka Karla Kolovrata z královského tribunálu Jiřímu Hausperskému, ve kterém zmiňuje jednoho z vyslaných tzv. přísežných, Bartoloměje Figlera, který už byl soudu znám z jiné stížnosti, kdy se habrovanský purkrabí měl dotknout cti jeho manželky. Mohlo by se zdát, že se hradištští jesuité ocitli ve dvojím ohni, když se v té době rozbíhalo soudní řízení kolem zpochybnění právoplatnosti jejich držby zoubkovského panství, či aspoň kolem slušného odstupného rodu Dubským z Třebomyslic, ale stížnost tří obcí řádu nakonec mnoho potíží nenadělala. Vyšetřování se během krátké doby bralo směrem pro poddané natolik nepříznivým, že představení obcí se nakonec rozhodli od stížnosti distancovat prohlášením, že vlastně o ničem nevěděli a někdo musel takto jednat bez jejich vědomía svolení (*). Snad jim to někdo poradil, že se tak vyhnou postihu. V každém případě můžeme zmíněné prohlášení mimo údaje o vlastní akci přiřadit ke sporým zdrojům informací o osobách v představenstvech poddaných obcí. U habrovanského purkmistra Matouše Vavrouška dokonce zjistíme, že na rozdíl od svých kolegů z Nemojan a Lulče neuměl psát. V případě stížnosti na jesuity bychom měli počítat s působením Adama Ladislava Dubského a jeho bratří, kteří si na panství činili nárok a právě v té době iniciovali soudní proces, jenž jim snad měl přiřknout alespoň nějaké odškodnění za to, že převzetím celého panství Kateřinou Alžbětou po smrti Viléma Bohuslava byly podle nich poškozeny nároky její nevlastní sestry Heleny, provdané Dubské. Naopak je méně pravděpodobné, že by na “vzpouru” měly konkrétní vliv události zvenčí, například ohlasy skutečných bouří v Čechách v roce 1680. Stížnost na přílišné nároky jesuitů v porovnání s robotami za Kateřiny Alžběty se skutečně týkala jen robot samotných a permanentní zájem na tom, aby jesuitům vznikly potíže, mohli mít jedině Dubští, jejichž přímý vliv na “povstání” je dovoditelný i z několika dochovaných svědectví o návštěvách barona Dubského v Habrovanech a o jeho slibech poddaným v případě, že by panství bylo jesuitům odňato. Postoj Dubských k jesuitům přiléhavě vystihuje Jan Ludvík Kmoch v listě hradištskému rektorovi z 6. června 1684 výrokem, “Páni Dubští vždy přece V[ašim] M[ilos]tem jako liška tučným slepicím se těší”. Adam Ladislav Dubský z Třebomyslic, vnuk Heleny Dubské téměř šedesát let po její stížnosti císaři vyvolal spolu se svými bratry Janem Ignácem a Ferdinandem Leopoldem soudní spor o platnost Kateřinina odkazu jesuitům. Tento spor se nakonec vlekl dalších několik desítek let ! Druhým zasedáním takzvaného Trojického soudu (soud zasedal dvakrát ročně - v zimě kolem svátku Tří králů, v létě ke svátku sv. Trojice, podle toho byly používány výrazy soud Tříkrálský a Trojický) dne 19. června 1683 začal soudní maraton, ve kterém se na soudech Tříkrálských i Trojických objevovala causa Dubští proti hradišťským jesuitům skoro se železnou pravidelností. Pro Dubské příliš slavně nezačal. Právě první stání bylo odročeno - pro nepřítomnost žalujících, kteří se na poslední chvíli písemně omluvili. Pravděpodobně nebyli schopni zajistit si právního zástupce, neboť při druhém stání 19.1.1684 se situace opakovala. Proto jim byl pro jednání odbývané 15.6.1684 přidělen advokát ex offo, Jan Oldřich Miller. Hradišťskou kolej zastupoval Filip Gerstman von Gerstfelden. Toho dne se samozřejmě nic podstatného nevyřešilo, neboť Jan Oldřich Miller se soustředil na zpochybnění pravomoci hradišťského rektora, který měl do sporu několikrát rozhodovat bez souhlasu kolegia. Při dalších stáních doplnil tendenci rozmělňování problémů bez řešení podstatného další, v budoucnosti důležitý prvek - stížnosti na urážky a pomluvy, které značnou měrou přispívaly k rozvláčnosti jednání. Například při stání 25.1.1685 se žalovaná strana dala slyšet, že hradišťský rektor P. Václav Milinský po bohoslužbě v Habrovanech před zámeckou kaplí a mnohými přítomnými poddanými prohlásil, že spíše budou telata v nebi tancovat, než by Dubští vyhráli proces (“allermaßen dann Per Milinsky nechst hin zu Habrowan nach dem Gottes Dienst vor der Schloß Capellen, undt vielen gegewertigen Unterthanen gemeldet, es würden ehender die Khälber im Himmel tanzen, als die dubskische Gebrüder diesen Process gewinnen”). O sporu byl informován i panovník, jenž se k němu několikrát vyjádřil. V roce 1692 kázal císař Leopold žalující straně zanechat pomluv proti jesuitům, ale valně neuspěl. Touha Dubských svým způsobem prestižní proces vyhrát šla tak daleko, že Ferdinand Leopold Dubský nabízel Zoubkovské panství dokonce papeži Inocenci XI. pro potřeby komendy maltézkých rytířů (byl totiž jejich velkopřevorem) ve Vratislavi za jeho podporu, ale po vyšetření okolností byl jeho návrh odmítnut. Navzdory dlouholetým soudním tahanicím zůstávali jesuité před vynesením jakéhokoliv rozsudku právoplatnými majiteli panství, takže jim nic nebránilo řídit běžnou agendu či vytvářet a realizovat dlouhodobější koncepce hospodaření. Původně se nároky Dubských týkaly pouze panství habrovanského. V poměrně krátké době (při zasedání Trojického soudu 27.6.1685) však podala žalující strana další, obdobný půhon, jehož předmětem bylo panství zdounecké. Stání probíhala nezávisle na sobě; někdy přišly na pořad obě záležitosti v jeden den, jindy v odstupu až několika týdnů. Dne 13. února 1703 dospěl soud konečně k závěru, že hradišťští jesuité získali habrovanské panství v souladu s právními předpisy a vyplacením 10 000 zlatých rodině Dubských bylo učiněno spravedlnosti zadost, takže nebylo možné vznášet jakékoliv další nároky na panství či užitky z něj, jak to vlastnoručním podpisem potvrdil Jiří Vilém Dubský 21. ledna 1641 při obdržení poslední splátky. Vlastnictví habrovanského panství řádem bylo tedy nikým a ničím nezpochybnitelné, ovšem Dubští i nadále vedli obdobnou při o panství zdounecké. Trvalo celých dalších 12 let, než soud vynesl konečný nález čili výrok (Ausspruch). Stalo se tak na Trojickém zasedání roku 1715, kdy obě strany 18. června ukončení sporu předjednaly a 11. července mohl být slavnostně vyhlášen výsledek dlouholeté pře. Prakticky obdobně jako v případě panství habrovanského i zde předseda soudu ve stručnosti shrnul všechna známá fakta a průběh celého procesu a jménem nejjasnějšího, nejmilostivějšího a nejnepřemožitelnějšího panovníka (vládl již Karel VI.) vyhlásil, že závěť Viléma Zoubka ze Zdětína z roku 1608 byla v souladu s právními předpisy a stejně tak následné odkázání panství jeho dcerou Kateřinou Alžbětou bylo provedeno podle práva a jesuitská kolej v Uherském Hradišti je tedy jeho skutečným majitelem a držitelem. Je proto s podivem, že ještě v roce 1730 hrozilo opětné vzplanutí sporu o bývalá zoubkovská panství, neboť k jeho pokračování se rozhodl Maxmilián Ludvík Hetzer, ale jeho pokus skončil nezdarem “již” po dvou letech. Souběžně s hlavní pří o platnost držení panství vůbec přicházely na pořad i jiné hospodářsko - právní záležitosti, které bylo nutné průběžně řešit. Zvláštní místo mezi těmito záležitostmi zaujímalo potvrzování respektive obnovování hranic mezi obcemi či celými panstvími. 18. září 1703 byla podepsána první důležitá dohoda, týkající se uznání hranic, která také značně napomohla ve vyjasňování poměrů mezi jesuitským řádem a majiteli sousedních panství. Došlo k vymezení hranic panství na straně Nemojan a Tučap, kde začínalo území pod patronátem olomouckého biskupa. Rozhraničení předcházela nová měření hranic panství. Po vyměření byly na oběma stranami odsouhlasené hranice umístěny nové hranečníky se značkami majitelů území. Ze strany jesuitů byly do hranečníků tesány iniciály IHS (Jesus Hominibus Salvator = Ježíš spasitel lidstva). Za jednu z příčin vymezení hranic můžeme pokládat i spor jesuitů s biskupským úřadem, týkající se vybírání cel a mýta lulečským. Spor, který se táhl již od roku 1641, byl ukončen smírně a ž 22. listopadu 1720 (mýto bylo také předmětem sporu s Rousínovem koncem 17. století). Vyměření dalších hranic se uskutečnilo až o tři desítky let později, 13.7.1733. Byla podepsána smlouva o hranicích s kartuziánským klášterem v Králově Poli, jemuž patřily Vážany. Ze strany habrovanské obce byli smlouvě účastni svědkové Antonín Paviza, Ondřej Kolejka, z Vážan Šimon Liška a Jakub Dvořáček. V té době už byly vyměřovány hranice od Komořan, Rostěnic a Lulče s panstvím starobrněnského kláštera. K potvrzení smlouvy popisy zástupců zúčastněných stran došlo v klášteře Králové na Starém Brně 26. dubna 1735. Opět známe svědky z obcí, kterých se smlouva týkala. Z Habrovan Jiří Kolejka a Antonín Paviza, z Komořan Paul Stoßwetter a Johann Marischler, z Lulče Václav Adamec, Martin Bezděk, Vávra Bezděk, Václav Vacek, Pavel Řezáč a Kašpar Pospíšil, z Nemojan Matěj Křivý a Adam Křička, z Rostěnic Hans Bauer, Hans Marischler a Georg Marischler. Vyměřování na straně panství Pozořice trvalo do roku 1737, kdy byla 15.října. podepsána dohoda o vyměření hranic v katastru Vítovic a Olšan, jehož majitelem byl tehdy Jan Antonín František, kníže z Lichtenštejna. Jeho protějškem při podpisu smlouvy byl rektor uherskohradištské koleje P. Jindřich Král. Za Habrovany byli zapsanými svědky opět Ondřej Kolejka a Antonín Paviza, za stranu Vítovic a Olšan Jakub Fiala a Tomáš Růžička. S habrovanským panstvím sousedilo v katastru obce Čechyně panství novohvězdlické, patřící klášteru sv. Tomáše v Brně. Smlouva o hranicích mezi těmito panstvími byla podepsána 6. června 1741. Habrovanské zastupovali Jakub Winkler, Jiří Šimáček a Josef Kantor, z Čechyně svědčili Anton Droška, Matěj Liška, Tomáš Vlach a Pavel Vlach. Zbývalo ještě uzavřít poslední dohodu o hranicích s račickým panstvím. Tento akt se uskutečnil dne 13. října 1749. Podle protokolu je račické panství psáno jako braidovské, ačkoliv po smrti Karla Antonína hraběte Braidy v roce 1735 bylo panství intabulováno ve prospěch Maxe Filipa hraběte Magni a další zástupce rodu Braida je na Račicích doložen až k roku 1774 - Antonín Pavel hrabě Braida. Snad hrabě Magni nepotřeboval v kameni zvěčnit své iniciály, neboť použil neutrální zkratku HR (Herrschaft Ratschitz.) Znamení na hraničních kamenech:
další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled |
