Abolice robot. Zrušení jesuitského řádu bulou Klimenta XIV. Dominus ac Redemptor noster z 21.7.1773 (v Praze publikována 4.9.1773, prováděcí předpisy vypracovala kancelář Marie Terezie dva týdny poté) znamenalo sice v mezinárodním měřítku hlavně politické vítězství Bourbonů, v rakouských dědičných zemích však jen zapadlo do běhu událostí, řízeného císařovniným státním kancléřem Václavem Antonínem z Kounic. Dne 1.3.1777 povolila panovnice realizaci reformy dvorního rady Franze Antona Raaba, spočívající v umožnění převodu poddanských dávek a robot na peněžní platby. V Čechách byla reforma nakonec provedena na více jak stovce komorních, zestátněných klášterních, městských i některých šlechtických statcích. Pro Moravu byla kvůli této reformě zřízena roku 1778 v Brně komise, které předsedal zemský hejtman Kryštof hrabě von Blümegen. Pro začátek byly vybrány velkostatky Habrovany, Hodonín, Ostrovačice, Rešice, Řečkovice, Vizovice a Žádovice. Mezi státem coby vrchností a poddanými zmíněných statků byly vypracovány příslušné mnohostránkové smlouvy, s jejichž realizací se počítalo od začátku roku 1779. Ve smlouvě bylo zaručováno, že platy budou vyměřovány ve stejných jednotkách (již v roce 1758 byly na Moravě zavedeny dolnorakouské míry a váhy, na mnoha místech však dlouho přetrvávalo počítání v jednotkách, v dané oblasti tradičních), že nové (měsíční) platby nahradí v jednom i dosavadní odvody desátků a gruntovních nájmů. Povinnost platby desátků duchovním správcům na sebe měla vzít vrchnost (§6 prvního oddílu), tedy v našem případě stát. Toto gesto bylo jedním z hlavních důvodů, proč se uzavírání smluv na jiných než státních statcích dařilo uzavírat jen výjimečně. Smlouva obsahuje většinu ustanovení, která se za půl třetího roku (1.11.1781) stala hlavními články patentu Josefa II. o zrušení nevolnictví. Mimo předpisy vztahující se k evidenci branců měli mít poddaní volnost pohybu, nemuseli již platit za povolení sňatku a kdo by nově osedl rozdělený dvorský grunt, měl být od svých platů na tři roky osvobozen. Zajímavá je formulace, umožňující poddaným plnit své platby napůl v penězích a napůl v naturáliích, s tím, že se “bude ta dorozumněná obilní částka na věčný časy v stejný ceně vrchnosti odevzdávati, a ona takovú v čistých zrnech přijímati”. Ceny plodin určené “na věčný časy” činily za rakouskou měřici pšenice (Wiener Metzen = 61,487 litru) 1 zlatý 30 krejcarů, měřici žita 1 zlatý, ječmene 45 krejcarů a ovsa 30 krejcarů.Sympatické mohlo poddaným připadat ustanovení, že práce prováděné pro vrchnost nad rámec povinností měly být všechny placeny: “Poněvadž nejmilostivější gruntovní vrchnost z lásky k poddaným jim všechny roboty odpouští, aby pilnost jejich ruk jenom na sebe a jejich rody bez rozteržitosti obrátiti mohli, přece ale rozličný potřebnosti v ruční práci a vozech při pivovaře stavených a jinších případnostech nevyhnutelný jsou; tak zavazují se poddaní pokaždykráte na vrchnostenskú žádost, sice po pořádku vesnic a domúv taky takový proti následujícímu platu vyplniti: b a/ za jednoho obyčejnýho nádeníka od Havla do Jiřího denně 9 krejcarů, b/ od Jiřího do Havla 12 kr., c/ ve žních bez stravy 15 kr., d/ od dovezení jednej rakúskej sáhy dříví, která z habrovanskýho nebo z nemojanskýho lesa vezena bude, bude placeno 30 kr., e/ od zdělání jednej rakúskej sáhy měkýho dříví polenatýho 12 kr., f/ za takové tvrdé 1 kr., g/ od jedného dvúspřežního vozu v panství na celý den 36 kr., h/ z panství, když ten vůz toho dne vícej přijít nemůže, bez dalšího příplatku mimo placení mýta, které pokaždy vrchnost zapraviti má, 1 R[ýnský zlatý], i/ v poselství bude tak na tajní, jak zpáteční cestu jeden groš na mílu jednu.” Na druhé straně bylo stanoveno, že na odvádění platů neměly mít v žádném případě vliv vnější příčiny, jako počasí, úroda. Stejně tak pro případ vojny museli poddaní počítat s mimořádnými odvody. Tomuto odpovídalo ustanovení, že roboty, ustanovené pro případ války, zůstávají v platnosti. Statky měřené podle jednotné měřice měly být po vyměření zařazeny do 4 skupin podle kvality půdy. Vrchnosti ve vztahu k zakoupeným gruntům zůstávalo ještě přímé panství, Dominium directum, z jehož titulu mohl pán poddaného z gruntu sesadit, byť pouze z následujících důvodů: pokud by poddaný jeden celý rok neplnil své povinnosti obsažené v zákupní smlouvě, pokud by se ukázal naprosto špatným, nevhodným hospodářem, či svůj grunt zadlužil více jak ze dvou třetin. Smysl a význam smlouvy velmi dobře vystihuje pasáž, ve které se praví: “Z těch předcházejících článkův toho závazku jest všude viděti, jak tuze sobě Nejvyšší gruntovní vrchnost záležet nechá, ten pravdivý dobrý stav zvětšiti. Rozmnožení jejich kontribučenský pokladnice jest jedna z nejdůležitějších nevyhnutelností, aby z jednej strany poddaných nejvyšší důchod ve svých příjmech, od strany poddaných vždycky ujištěný, z druhý strany ale jim to břemeno lehčejší a spolu ten prostředek svým časem průchodnějíc učiněn byl, když poddaný skrz oheň, povětří neb jinší neštěstí ke škodě přichází, račej vždy vícej pozorován bude, když síla a okolostojičnosti toho ode všeho robotního břemena osvobozenýho poddanýho jse zlepšují.” Pragmatický smysl vidíme také v části, navrhující, aby všichni držitelé gruntů panských i selských přispívali v hojnějších letech na “nějaký malý skládek” obilí, aby “v přinatrefující núzi mohli by ti potřebnější jejich outočiště k tomu skládku vzíti”. Tato sýpka měla být pod dozorem prvního úředníka na statku za strany vrchnosti a rychtáře ze strany obce. Všechny takové zásadní změny musely být samozřejmě patřičně právně doloženy. Ve smlouvě je tedy zakotveno založení a vedení nových gruntovních knih. Zde ovšem neměly být zaznamenány všechny změny; k tomu byla vyčleněna zvláštní kniha ověřovací, vedená vrchnostenskou kanceláří. Celá smlouva mohla vstoupit v platnost po potvrzení Guberniem. Byl vyhotoveny dva exempláře; první, psaný německy, byl uložený v panském archivu, měl být brán v potaz při úředních řízeních, druhý, “jenž v zemskomateřské řeči převrácen”, u rychtáře. Za dědinu habrovanskou potvrdil smlouvu dne 13.8.1779 purkmistr Jan Novák a rychtář Fabian Pospíšil, za Nemojany purkmistr Josef Sysel a rychtář Josef Adamec na místě celého zastupitelstva, za Luleč purkmistr Pavel Rys a rychtář Jiří Šmerda. Za [vídeňskou] vrchnost přidal podpis Jan Křtitel Katzer, za gubernium Michael hrabě Chorinský.Přestože je abolice ve smlouvách předkládána jako jednoznačný krok k spravedlivějšímu rozdělení poddanských dávek odváděných vrchnosti, neměla akce zpočátku úspěch. Snad můžeme přičíst část viny Blümegenově nepružné administrativě, neboť po jmenování Antona Valentina von Kaschnitz-Weinberg novým předsedou komise v roce 1783 se akce rozběhla žádoucím tempem. Pro Habrovanský velkostatek byla druhá smlouva podepsána již 22.2. (28.5.) 1783. Každý poddaný přede svědky prohlásil, že ustanovení smlouvy chce dobrovolně plnit. Ze 104 poddanských usedlostí v Habrovanech tak učinil Libor Vykydal z č. 6, Antonín Paviza (č. 7), Ignác Paviza (č. 7a), Dominik Paloud (č. 8), Vavřinec Vacula (č. 9), Antonín Kostelka (č. 10), Josef Chalupa (č. 11), Josef Procházka (č. 12), Ignác Šimáček (č. 13), Josef Vrbík (č. 15), Jiří Šimáček (č. 16), Josef Čagánek (č. 17), Alexandr Kolejka (č. 18a), Václav Šimáček (č. 19), Jiří Koudelka (č. 20), Šimon Němeček (č. 21), Fabian Pospíšil (č. 22), Tomáš Kopr (č. 23), vdova Kramolišová (č. 24), Ignác Vrbík (č. 25), Jan Kaluža (č. 26), Antonín Kostelka (č. 27), Tomáš Zbořil (č. 28), František Paloud (č. 30), Tomáš Páleník (č. 31), Antonín Rys (č. 32), Jan Hruška (č. 33), Josef Pelikán (č. 34), Petr Páleník (č. 35), Martin Horáček (č. 35a), Václav Kopr (č. 36), Jakub Hrdinka (č. 37), Melichar Šimáček (č. 38), Josef Winkler (č. 39), Josef Havlíček (č. 40), Václav Šimáček (č. 41), Anna Švestková (č. 42), Bartoloměj Havlíček (č. 43), Václav Vyhrabal (č. 44), Josef Chalupa ml. (č. 45), Václav Pavelka (č. 46), Jan Chalupa (č. 47), Kašpar Varta (č. 48), Josef Winkler (č. 49), Vavřinec Chyťa (č. 50), Antonín Režný (č. 51), Martin Bednář (č. 52), Jan Novák (č. 53), Josef Chyťa (č. 54), Bartoloměj Kramoliš (č. 55), Jan Vacula (č. 56), Matěj Šimáček (č. 56a), Jan Chyťa (č. 57), Mikuláš Šimáček (č. 58), Jiří Mazánek (č. 59), Josef Sandra (č. 60), Jakub Paloud (č. 61), Jan Šimáček (č. 62), František Chalupa (č. 62a), František Paviza (č. 63), František Kužílek (č. 64), Václav Šmerda (č. 65), Martin Pelikán (č. 66), Viktorie Šimáčková (č. 67), František Šimáček (č. 68), František Pelikán (č. 69), František Šmerda (č. 70), Tomáš Šmerda (č. 71), Vincenc Chalupa (č. 71a), Alexandr Paviza (č. 72), Jakub Vacula (č. 73), Anna Chalupová (č. 73a), Kašpar Varta (č. 74), Jiří Obroučka (č. 75), Josef Kolejka (č. 76), Jiří Paloud (č. 77), František Kantor (č. 78), Matěj Doležal (č. 79), Bartoloměj Maces (č. 80), Eliška Paloudová (č. 80a), Matěj Páral (č. 81), Martin Homola (č. 82), Martin Pospíšil (č. 85), Vavřinec Krejčiřík (č. 86), Josef Šimáček (č. 87), Jiří Kostelka (č. 88), Martin Chalupa (č. 89), Vavřinec Vrbík (č. 90), Vavřinec Havlíček (č. 91), Josef Vavroušek (č. 92), Václav Sazdal (č. 93), Jakub Chyťa (č. 94), Urban Šimáček (č. 95), Bartoloměj Paloud (č. 96), Bartoloměj Vacula (č. 97), Ignác Paviza (č. 98), Jakub Šimáček (č. 99), Vavřinec Vrbík (č. 100), Ignác Švestka (č. 101), František Krejčiřík (č. 102), Maxmilián Buček (č. 103), Ondřej Havlíček (č. 104), vdova Švestková (č. 106) a Jana Hanicová (č. 107). další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled