Rakouský kapitalismus. Herringové, Gomperzové Z majetku zrušeného jesuitského řádu byl financován nově založený Studijní fond, sídlící ve Vídni. Na Moravě spravoval statky Bohdalice, Bohutice, Boleradice, Čejkovice, Diváky Habrovany, Jamné, Knínice, Luběnice (později přičleněn ke statku hradištského kláštera a s ním prodán), Medlov, Mezeříčko, Popelín, Přímětice, Rokytnice, Rymice, Řečkovice, Šaldorf, Týneček a Zdounky. Správce moravských statků zrušeného jesuitského řádu byl v letech 1774 - 1780 Michael hrabě Chorinský, 1780 - 1790 Antonín Valentin Kaschnitz (od roku 1786 svobodný pán), 1790 - 1808 Mathias von Ainser, 1808 - 1827 Johann Sedlaczek (od r. 1818 von Harkenfeld). Od roku 1831 přešla správa státních statků na novou kamerální správu. Od roku 1790 do prodeje rytíři Herringovi v roce 1824 spadal habrovanský statek pod společnou správu vrchního úřadu státního panství v Blažovicích. Statek Blažovice patřil původně klášteru sv. Anny v Brně, takže osud Habrovan nepřímo souvisí i s rušením klášterů, ve kterých Josef II. viděl “mrtvý lidský kapitál”, tj. které se podle něj nezabývaly vyučováním, péčí o nemocné či nepěstovaly vědu. Žádná z těchto činností pak nebyla přiznána například klášteru na Velehradě, v Louce, Uherském Hradišti, ani v Králově Poli. Pružnost, akceschopnost rakouských státních orgánů dokumentuje výnos Moravskoslezského gubernia úřadu zemských desek v Brně ze dne 28. dubna 1794, který přikazuje zapsat statky zrušených řádů a klášterů příslušným fondům, pokud tak již nebylo učiněno. To znamená, že mimo výše zmíněné bývalé jesuitské statky bylo potřeba ještě po více jak deseti letech některé z 53 zabavených klášterních statků na Moravě zapsat do zemských desek. Podobná efektivnost dálkového řízení se projevovala i na habrovanském hospodářství. Za doby kamerální správy se hospodářská činnost celého bývalého klášterního statku, za jesuitů všestranně rozvíjená, redukovala na jednostranné lesní hospodářství, průmyslové podniky se rušily nebo byly pronajímány. Teprve po roce 1824 se hospodářství pozvolna navracelo k dřívější univerzálnosti. Jako první vlaštovka návratu přímého hospodáře se mohlo jevit pronajmutí zámečku a příslušejících budov Františkovi svobodnému pánu z Weisbachu na 13 let, od 1. září 1801 do konce října 1814 za roční poplatek sto čtyřiceti zlatých a 43 krejcarů ve čtvrtletních splátkách. Weisbachovi snad nešlo jen o pronájem relativně honosného letního sídla, neboť ještě kolem roku 1830 se dovídáme o zdejší továrně na rosolku pod jeho firmou. Zanedlouho po pronajmutí Habrovan, v roce 1804, bylo celé původní panství Zdounky prodáno za 148 837 zlatých 40 krejcarů Antonovi svobodnému pánu von Kaschnitz-Weinberg. Zrušením jesuitského řádu se však v Habrovanech politický i hospodářský vývoj nezastavil. Nadmíru důležité události na sebe nedaly dlouho čekat. Po nadvakrát připravované abolici habrovanských robot bylo na panství o málo let později - v lednu 1787 - opět rušno. Úředníci prováděli evidenci poddaných a hlavně jejich majetků pro vytvoření komplexního soupisu, dnes nazývaného josefinský katastr. Pro nás je přínosný svým systémem, který sice technicky ne vždy dokonale, avšak na svou dobu vyčerpávajícím způsobem mapuje veškerou zemědělskou i ostatní půdu. Poprvé zde najdeme systematický rozpis a popis tratí, jejichž polohu můžeme z popisu poměrně přesně identifikovat, velmi důležitý je i fakt, že u usedlostí jsou již používána popisná čísla. I když je číslování “zahušťováno” dodatečně vepsanými usedlostmi a jednoduchá řada popisných čísel tak bere za své (např. kvůli č. 7a, 19a, 20a ...), jde opět o výrazný pokrok v evidenci nemovitého majetku. Na jednotlivých popisných číslech byli zapsáni: č. 5 (mlýn) Bedřich Klamart, č. 6 - vrchnostenský olejný lis, č. 7 pololáník Josef Paviza, č. 7a Ignác Paviza, č. 8 podsedník Dominik Paloud, č. 9 čtvrtláník Vavřinec Vacula, č. 10 čtvrtláník Antonín Kostelka, č. 11 čtvrtláník Josef Chalupa, č. 12 čtvrtláník Josef Procházka, č. 15 čtvrtláník Josef Vrbík, č. 16 vdova po †Jiřím Šimáčkovi, půllán, č. 17 vdova po čtvrtláníkovi Čakánkovi, č. 18 pololáník Alexandr Kolejka, č. 19 pololáník Václav Šimáček, č. 19a Tomáš Smékal, č. 20 Tomáš Šimáček, č. 20a Matěj Kantor, č. 21 pololáník Šimon Němeček, č. 22 čtvrtláník Fabian Pospíšil, č. 23 čtvrtláník Tomáš Kopr, č. 24 čtvrtláník František Paviza, č. 25 nový domkař Ignác Vrbík, č. 25a Viktorin Drápal, č. 26 domkař Jan Kaluža, č. 27 pololáník Josef Kostelka, č. 28 čtvrtláník Tomáš Zbořil, č. 29 obecní pastouška se zahradou, č. 30 podsedník František Paloud, č. 31 podsedník Tomáš Páleník, č. 32 podsedník Antonín Týs, č. 33 podsedník Jan Hruška, č. 34 chalupník Josef Pelikán, č. 35 domkař Petr Páleník, č. 35a Martin Horáček, č. 36 čtvrtláník Václav Kopr, č. 37 podsedník Jakub Hrdinka, č. 38 chalupník Melichar Šimáček, č. 39 domkař Josef Winkler, č. 40 chalupník Josef Havlíček, č. 41 domkař Matěj Chalupa, č. 42 čtvrtláník Jakub Švestka, č. 43 čtvrtláník Jan Havlíček, č. 44 čtvrtláník Václav Vyhrabal, č. 45 čtvrtláník Josef Chalupa, č. 46 čtvrtláník Václav Pavelka, č. 47 čtvrtláník Jan Chalupa, č. 48 nájemní pekárna, Kašpar Varta, č. 49 hostinec, Jan Ott, č. 50 čtvrtláník Vavřinec Chyťa, č. 51 čtvrtláník Antonínn Režný, č. 52 čtvrtláník Martin Bednář, č. 53 čtvrtláník Jan Novák, č. 54 čtvrtláník Josef Chyťa, č. 55 pololáník Bartoloměj Kramoliš, č. 56 čtvrtláník Jan Vacula, č. 57 čtvrtláník Jan Chyťa, č. 58 čtvrtláník Jan Mojžíš, č. 59 chalupník Jiří Mazánek, č. 60 domkař Josef Šandra, č. 61 podsedník Jakub Paloud, č. 62 čtvrtláník Jan Šimáček, č. 62a František Chalupa, č. 63 podsedník František Paviza, č. 64 domkař František Koudelka, č. 65 domkař Václav Šmerda, č. 66 domkař Martin Pelikán, č. 67 domkař Josef Klečka, č. 68 podsedník Jakub Němeček, podsedník Pavel Pelikán, č. 69a Uršula Trněná, č. 70 čtvrtláník František Šmerda, č. 71 podsedník Tomáš Šmerda, č. 71a Vincenc Chalupa, č. 71b Anna Chalupová, č. 72 čtvrtláník Alexandr Paviza, č. 73 pololáník Antonín Vacula, č. 74 pololáník Kašpar Varta, č. 75 pololáník Vavřinec Obroučka, č. 75a Marie Chalupová, č. 76 pololáník Josef Kolejka, č. 77 podsedník Jiří Paloud, č. 77a vdova Procházková, č. 78 čtvrtláník František Kantor, č. 79 čtvrtláník Matouš Doležel, č. 80 čtvrtláník Bartoloměj Mojžíš, č. 81 čtvrtláník Matěj Páral, č. 82 čtvrtláník Bartoloměj Drápal, č. 83 domkařka vdova Páleníková, č. 83a Libor Trněný, č. 84 chalupník Jan Týs, č. 85 domkař Martin Pospíšil, č. 86 domkař Vavřinec Krejčiřík, č. 87 domkař Josef Šimáček, č. 88 domkař Matěj Tůma, č. 89 domkař Matouš Chalupa, č. 90 domkař Vavřinec Vrbík, č. 91 domkař Vavřinec Havlíček, č. 92 domkař Josef Obroučka, č. 93 domkař Václav Zajdák, č. 94 domkař Jakub Chyťa, č. 95 domkař Urban Šimáček, č. 96 domkař Bartoloměj Paloud, č. 97 domkař Bartoloměj Vacula, č. 98 Ignác Pecina, č. 100 domkař Václav Komínek, č. 101 Ignác Švestka, č. 102 František Krejčiřík, č. 103 Maxmilián Buček, č. 104 Ondřej Havlíček, č. 105 domkař Pavel Pelikán, č. 106 Filip Paviza, č. 107 domkař Matěj Šimáček, č. 108 domkař Vavřinec Pavelka, č. 109 František Kolejka, č. 110 Josef Koudelka, č. 111 Tomáš Kolejka, č. 112 František Kolejka, č. 113 Josef Šimáček, č. 114 domkař Kašpar Šimáček, č. 115 domkař Vavřinec Paloud, č. 116 domkař Karel Vacula, č. 117 domkař Jan Mojžíš. Přínosný je systematický popis tratí, kterým je přesně zachycena jejich poloha. Koncem 18. století jsou v Habrovanech evidovány trati: Kopanice pod lesem, Pod vinohradem, Za skalkou, Újezd od hranic, Újezd Potrovčí, Dlouhý, Nivky a Strání, Díly, Habřa, Pod lozí (Podloží), Pod mlejnem, Krajina, Smoha (Zmola ?), Člop (Žleb), Padělky na Habří, Zadní hony, Přední Komorský, Zadní Komorský, Padělky mezi cestama, Sekerky nad loukou, Platic (Blatice), Pod mezí, Padělek pod lesem a Vinohrad Skřiby. Výměry dne 14. ledna 1787 podepsali za obec purkmistr Kašpar Varta, rychtář Josef Procházka, jako svědkové Alexander Paviza a Vavřinec Chyťa (Lorenz Cheťa). Podobně jako řada jiných majetků, původně jesuitského řádu či některého ze zrušených klášterů, bylo si možné habrovanský statek nebo jeho část pronajmout, v lepším případě dokonce od státu zakoupit. O prvním případě jsme se již zmínili v souvislosti s Františkem, svobodným pánem z Weisbachu, ke druhému došlo téměř o čtvrtstoletí později. Dne 23. listopadu 1824 se konala dražba, při které byl habrovanský statek prodán brněnskému velkoobchodníkovi, Janu rytíři Herringovi (*1758 Tennenloh v markrabství Ansbach-Bayreuth), rytíři řádu císaře Leopolda, za 95 300 zlatých. Výsledek dražby byl potvrzen dekretem dvorské kanceláře č. 884/S. G.V. z 29. listopadu 1824. Pro srovnání - krátce poté koupil Josef Schindler panství Královopolské za 55 560 zlatých, statek Linhartských Vážan (dnes Vážany nad Litavou) za 8 100 zlatých a o rok později statek řečkovický za 139 905 zlatých. Jak jsme již uvedli, do roku 1824 vykonávala správu bývalého habrovanského panství kamerální vrchnostenský úřad v Blažovicích. Po prodeji statku Janu rytíři Herringovi byl obnoven vrchnostenský úřad v Habrovanech. Nejdůležitějšími postavami úřadu byl samozřejmě vrchní, v oblasti soudní justiciár a jemu podřízený aktuár. Z vrchních úředníků habrovanského panství známe následující: 1818 Martin Hrubý, 1819-1821 Dr. Josef Bayer, 1828-1830 Karel Dvořáček, 1831 Alexandr Frank, 1832 Anton Kunstovny, 1835 Račický, 1844 František Kummer. Vrchnostenský úřad působil v Habrovanech až do roku 1850, kdy zestátněním patrimoniální správy připadlo bývalé panství soudnímu okresu vyškovskému a slavkovskému. Hospodářské řízení velkostatku přešlo na obchodní kancelář Herringů v Brně. Výkonným orgánem brněnské kanceláře pro habrovanské panství se stal Lesní úřad v Lulči. Od konce dubna do konce listopadu 1825 probíhaly na zámku velké stavební úpravy. Každý měsíc se na stavbě vystřídalo průměrně 5 dohlížitelů, 5 tesařských mistrů a 20 tovaryšů, 5 pokrývačů, 10 kameníků, 20 zedníků a asi 200 tovaryšů, 100 pískařů a kolem 300 nádeníků. Mimo obce patřící k panství se práci účastnili pracovníci z obcí blízkých i poměrně vzdálených. Všichni pracovníci (i pracovnice) byli přesně evidováni, kolik hodin který den pracovali v jaké profesi a podle výkazů jim byla vyplácena odměna. Lidé z Habrovan, Lulče a Nemojan byli pravděpodobně nasazováni podle předem vypracovaného plánu, protože se na stavbě objevovaly vždy poměrně větší skupiny z jedné obce. Možná byli podobně dojednáni dělníci například z Blažovic a Dražovic, kteří se vyskytují také ve skupinách. Dále na stavbě pracovali lidé z Brodku (u Prostějova), Drnovic, Komořan, Koválovic, Kozlan, Krásonic, Letonic, Morkovic, Němčan, Pavlovic, Pístovic, Podbřežic, Sivic, Slavíkovic, Tučap a Tvarožné. Z Olšan kupodivu přišli občas pouze František Hodeček a Helena Koudelková. Bezdětný velkoobchodník rytíř z Herringů povolal v 30. letech 19. století do Brna svého synovce Arnošta Jana Herringa (*1816 Tennenlohe u Erlangenu) a poslal jej k dalšímu vzdělání do Anglie v úmyslu, předat mu jednou svůj velkoobchod. 15. ledna 1836 velkoobchodník Jan rytíř z Herringů, c. k. privilegovaný velkoobchodník, první evangelický zástupce moravských stavů od doby protireformace, v Brně zemřel. Předtím jmenoval svého synovce Arnošta Jana Herringa adoptivním synem a předal mu své postavení i obchody. Habrovanské panství zdědil podle strýcovy závěti z 24.11.1835 Jan Arnošt spolu se svou sestrou, tehdy neplnoletou Františkou Herringovou, později provdanou Lettmayerovou. Vyřizování pozůstalosti po bezdětném rytíři Herringovi trvalo právnímu zástupci Dr. Bielovi a Františčinu poručníkovi Filipovi Schüllerovi ještě několik let. Roku 1858 zvětšili Herringové rozlohu panství asi o 300 hektarů (80 ha lesa) zakoupením sousedního statku Hlubočany od Josefa hraběte von Blankensteina. V souvislosti s dobou následující tedy hovoříme o statku Habrovany-Hlubočany. Arnošt Jan byl za své hospodářské zásluhy povýšen v roce 1850 do rytířského a 1867 do zemanského stavu, zemřel v Brně 31.10.1871 jako člen Panského domu, president obchodní komory, čestný občan Brna atd. (1886-1919, 1939-1945 Herringgasse - Herringova ulice, dnes Pionýrská). V roce 1845 prodala Františka bratrovi svůj díl panství za 75 000 zlatých. Janovi synové Viktor (*1.1.1851) a Arnošt (*19.12.1852) zdědili panství a spravovali je společně do roku 1874, kdy Viktor získal od bratra jeho podíl za dům č. p. 72 v Brně na Velkém náměstí (dnes náměstí Svobody) a doplatek 60 002 zlaté. O dva roky později smlouvou z 15. ledna 1876 prodal Viktor z Herring-Frankensdorfu celé panství Maxovi (*1.3.1822 Brno) a Juliovi (*21.11.1823 Brno) ze staré obchodnicko průmyslnické židovské rodiny Gomperzů za téměř čtvrt milionu zlatých. Do zemských desek bylo panství intabulováno dvěma třetinami Juliovi a třetinou Maxovi. V roce 1883 prodal Max svou třetinu Juliovi, který panství spravoval do své smrti 21.2.1909. Julius se 14.7.1867 oženil s operní pěvkyní Karolinou Bettelheimovou, která manžela přežila o 16 let (†13.12. 1925 ve Vídni). Posledním Juliovým dědicem se stal jeho synovec dr. Filip Gomperz (*4.4.1860 Vídeň †3.12.1948 Montreux). V Habrovanech se ovšem téměř nezdržoval. Většinu času strávil v Brně (měl dům na Ugartově, dnes Václavské ulici č. 6) a ve Vídni (Kärtnerstrasse 51). Proto již krátce po smrti Karoliny, v roce 1926 pronajal zámek generálnímu řediteli brněnské Zbrojovky Klementu Růžičkovi (*31.5.1884 Rokycany) a když se Růžička v únoru 1930 odstěhoval do Prahy, Ing. Jaroslavu Jáchymkovi z Brna. V roce 1940 stačil před pronásledováním Židů uprchnout do Švýcarska. Rodový majetek nacisté zabavili. Již v roce 1876 začali bratři Gomperzové vykupovat a směňovat nemovitý majetek v obcích svého panství i jinde. Dochovalo se několik desítek kupních a směnečných smluv a dalších dokumentů, které dosti zřetelně ilustrují snahu Gomperzů dosavadní, někdy poněkud roztroušený, nemovitý majetek scelit a rozmnožit. Z povahy dokumentů vyplývá určitý klíč, podle kterého k transakcím přistupovali; koresponduje s argumenty usedlíků, žádajících po druhé světové válce zpětné přidělení půdy, kterou podle nich jejich předkové v nouzových situacích a pod tlakem okolností prodávali majiteli panství. V dokladech převažují majitelky usedlostí - vdovy, objevují se zde také majitelé sídlící v jiné obci, pravděpodobně dědicové, kteří nechtěli či nemohli majetek osobně spravovat, často byla nemovitost beznadějně zadlužená, zatížená hypotékami. Nejčastěji se jednalo o domy a pozemky v Habrovanech (například 1876 Kateřina Kolejková usedlost Pode mlejnem, svůj grunt prodala toho roku Marie Chyťová z č. 94, Cecílie Šimáčková z č. 95, 1881 Klára Chyťová rozená Přikrylová, Františka Koprová rozená Puppová v Královopolských Vážanech a Tomáš Kopr hostinec č. p. 49, v roce 1883 Apolonie Levíčková ve Vítovicích grunt č. 15, 1887 Pavel a Františka Kostelkovi z č. 30, 1888 Vincenc a Eliška Malí z č. 81, Marie Koprová rozená Drápalová z č. 82, 1889 František a Františka Kolejkovi z č. 98, Marie Doležalová pole, Pavel a Marie Šlimarovi pole, 1896 Marie Doleželová pole, stejně jak Pavel a Marie Šlimarovi, 1897 Josefa Srnová v Novém Rousínově pozemky v Habrovanech, 1902 Josef a Anežka Fibingerovi z č. 169 celý grunt, 1909 Emanuel a Kateřina Šírovi z č. 159), v Nemojanech (1882 Marie Vodičková mlýn na č. 37, 1886 Tomáš a Marie Kramářovi prodlužený dům č. 55, Jan a Antonie Kovaříkovi, 1887 Eliška Zmrzlá z č. 62, 1899 Anna Přikrylová pozemky, 1907 Marie Kovaříková v Lulči parcelu v Nemojanech, 1912 Josef a Kateřina Stloukalovi z Terešova prodlužený grunt č. 68 v Nemojanech, 1913 Terezie Martinková tzv. Hranáčův mlýn, nemojanský mlynář z č. 37 František Chromý grunt č. 158, František a Josefa Straškrábovi z č. 96 grunt a ještě v roce 1916 Jan a Františka Grácovi z č. 106) a Lulči (1880 Josef a Marie Křiví z č. 102, Václav a Jenovefa Srnovi, 1881 Marie Bezděková v Bzenci, a manželé Ondřej a Josefa Vlčkovi, 1883 Josef Kučera, Veronika Trávníčková, 1897 Václav a Jenovefa Srnovi z č. 159 prodlužený pozemek, 1900 Františka Sladká z č. 63 pole, 1906 Marie Srnová parcelu), méně v Hlubočanech (1898 Franz a Jenovefa Hacklovi pozemky, 1909 Franz Hausner z č. 74) a Drnovicích (1895 Tomáš a Františka Hudcovi z č. 164, 1908 Josef a Josefa Plhalovi měnili pole). V roce 1903 pronajal Julius z Gomperzu Janu Zmrzlému lom pod sv. Martinem v Lulči. Ještě v roce 1914 koupil Filip od Terezie Komárkové prodlužený Hranáčův mlýn u Nemojan. Z roku 1826 pochází dokumenty habrovanského tzv. stabilního katastru, jenž souvisí s reformou pozemkové daně od roku 1817. Mimo to, že údaje obsažené v protokolech jsou použity pro mapy v této souvislosti pořizované, můžeme z katastru získat další důležité údaje o obyvatelích obce, jejich majetku, kvalitě půdy. Dále je jistě přínosem německy píšícími úředníky 26 tehdy aktuálních názvů tratí. Jen v jednom případě je název poněmčen, v ostatních případech je presentován tvarem, který úředník pokládal za přepis ústního podání. Na prvním místě tedy figuruje trať Ried (Blata, mokřiny), dále Blatice, Díle, Dlouhý, Habřa, Přední Komoří, Zadní Komořský, Krajiny, Nivky, Oujezd od hranic, Oujezd pod lesem, Padělky mezi cestama, Padělky nad Habří, Padělky pod lesem, Pod loží, Pod mezí, Pod mlejnem, Pod vinohradem, Podrovčí (Potrovčí), Sekerky nad loukou, Smoha (sic), Strání a nivky, V sadech, Vinohrad, Za skalkou, Zadní hony. Na prvně řečené trati měli tehdy pozemky pololáníci Fabian Vrbík z č. 15, František Bartl z č. 16, Františka Nováková z č. 17, Ondřej Kolejka z č. 18, Josef Šimáček z č. 19, František Šimáček z č. 20, Tomáš Šimáček z č. 21, čtvrtláníci František Zbořil z č. 7, vdova Pavizová z č. 9, Ignác Kostelka z č. 10, Tomáš Chalupa z č. 11, Josef Procházka z č. 12, Libor Pospíšil z č. 22, Bartoloměj Kopr z č. 23, František Varta z č. 48, podsedek Šimon Paloud z č. 8, domkař a mlynář Augustin Sattler z č. 5, domkař a hostinský Jan Svoboda z č. 49, domkaři Ignác Přikryl z č. 84, Josef Režný z č. 85, Ondřej Krejčiřík z č. 86, Jan Homola z č. 87, Antonín Režný z č. 88, František Šimáček z č. 89, Václav Bittner z č. 90, Martin Havlíček z č. 91, František Bezrouk z č. 92, Havel Mráz z č. 93, Antonín Chyťa z č. 94, František Šimáček z č. 95, Jan Levíček z č. 96, Bernard Petrželka z č. 97, Anežka Kalousová z č. 100, Jan Vítek z č. 128, Josef Štroblík z č. 130. Menší parcelu na této trati obhospodařoval správce školy (č.p. 14). Na dalších tratích najdeme pozemky pololáníků Jana Kopra z č. 36, vdovy Chyťové z č. 54, Františka Škaroupky z č. 55, Tomáše Vaculy z č. 73, Tomáše Obroučky z č. 75, Jana Režného z č. 76, čtvrtláníků Bernarda Šimáčka z č. 24, Bartoloměje Kostelky z č. 27, Pavla Zbořila z č. 28, Františka Hrdinky z č. 42, Antonína Pospíšila z č. 43, Tomáše Vyhrabala z č. 44, Františka Bartla z č. 45, Arnošta Pavelky z č. 46, Tomáše Pospíšila z č. 47, Františka Varty z č. 48, Františka Chyti z č. 50, Tomáše Režného z č. 51, Pavla Bednaříka z č. 52, Kašpara Chyti z č. 53, Jana Pospíšila z č. 57, Františka Křivánka z č. 58, Františka Hrdinky z č. 62, Františka Varty z č. 70, Jakuby Pavizy z č. 72, Františka Varty z č. 74, Františka Drápala z č. 78, Františka Doležela z č. 79, Bartoloměje Hrdinky z č. 80, Jana Varty z č. 118. Z doby počátků Herringova panství, z doby po roce 1830 máme k dispozici další, prakticky kompletní přehled usedlíků, který ovšem nereflektuje majetkové poměry: Č p: 1 vrchnost (zámek), č 2 Tomáš Palouda, Libor Paluda (sic), na č. 5 měla vrchnost mlýn a na č. 6 olejový lis, č. 7 Jan Zbořil, č. 8 Matěj Paluda, č. 9 Ignác Paviza, Josef Paviza, č. 10 Ignác Kostelka, č. 11 Alexandr Chalupa, Jan Procházka, č. 12 Jiří Procházka, č. 13 Martin Chalupa, Kateřina Chalupová, Cyril Chyťa, č. 14 Jakub Hanák, č. 15 Fabian Vrbík, č. 16 Václav Bartl, č. 17 Jan Novák, Antonín Novozámský z Vítovic, č. 18 Antonín Kolejka, Jakub Kolejka, č. 19 Vavřinec Šimáček, č. 20 František Šimáček, č. 21 Jakub Šimáček, Tomáš Šimáček, č. 22 Libor Pospíšil, č. 23 Šimon Kopr, č. 24 Tobiáš Šimáček, č. 25 Matěj Chalupa, č. 26 Leopold Kaluža, č. 27 Bartoloměj Kostelka, č. 28 Anselm Kostelka, č. 28 Jakub Ties, Pavel Zbořil, č. 29 obec, č. 30 Emil Dvořáček, Anselm Dvořáček z Vážan, č. 31 Petr Krejčiřík, č. 32 Antonín Ties, Jan Ties, Jan Tscheitscher z Rousínova, č. 33 Benedikt Hruška, č. 34 Bernard Pelikán, č. 35 Filip Páleník, č. 36 Jiří Kopr, č. 37 Jan Havlíček, Josef Havlíček, Matěj Hrdinka, č. 38 Josefa Šimáčková, Marie Šimáčková, č. 39 František Pelikán, č. 40 Josef Havlíček, Severin Havlíček, č. 41 Libor Rolek, č. 42 Jakub Hrdinka, č. 43 Matouš Havlíček, Marie Havlíčková, č. 44 Tomáš Vyhrabal, č. 45 Libor Chalupa, č. 46 Tomáš Pavelka, Kateřina Pavelková, č. 47 Ondřej Chalupa, č. 48 František Varta, Kašpar Varta, č. 49 Karel Lukášek, č. 50 Tomáš Chyťa, František Chyťa z Olšan, Anna Šimáčková, č. 51 Michal Režný, František Šmerda, č. 52 Blažej Bednařík, č. 53 Kašpar Chyťa, č. 54 Leopold Chyťa, č. 55 František Škaroupka, č. 56 Martin Švestka, č. 57 Bernard Pospíšil, č. 58 František Křivánek, Martin Toman, č. 59 Petr Pavelka, Jan Ties, č. 60 Norbert Minks, Vincenc Milotínský z Vážan, Františka Mojžíšová, č. 61 Matěj Brtník, František Novotný, Josef Šimáček, Josefa Šimáčková, Jan Škaroupka z Vážan, č. 62 Petronila Brtníková, Matěj Hrdinka, Antonín Toman, č. 63 František Toman, vdova Valihrachová, Jakub Vališ z Olšan, č. 64 Matěj Koudelka, č. 65 Matěj Šmerda, Josefa Šmerdová, č. 66 Eliška Koudelková, Martin Pelikán, č. 67 Antonín Pecina, č. 68 Josef Svoboda, František Schrott z Rousínova, č. 69 Florian Sulík, č. 70 Matěj Šmerda, Kristina Šmerdová, Martin Springer z Čechyně, č. 71 Bohumír (Gottfried) Chalupa, č. 72 Jakub Paviza, vdova Pavizová, č. 73 Jan Vacula, Tomáš Vacula, vdova Vaculová z Tučap, č. 74 František Varta, č. 75 Tomáš Škaroupka, č. 76 Antonín Režný, č. 77 Marie Nováková, František Paluda, Matěj Paluda, č. 78 Anselm Kolejka, Tomáš Varta, č. 79 František Doležel, Bartoloměj Vacula, č. 80 Antonín Hrdinka, č. 81 Jan Kolejka, č. 82 Albert Drápal, č. 84 Ignác Přikryl, č. 86 Vavřinec Myslín, Martin Obroučka, č. 88 Jan Toman, č. 90 Václav Bitter, č. 91 Martin Havlíček, Marie Chalupová, č. 92 František Mojžíš, č. 93 vdova Mrázová, č. 94 Antonín Chyťa, č. 95 František Šimáček, č. 96 Jan Klimeš, Libor Paluda, č. 97 Antonín Vacula, Bartoloměj Vacula, Marie Zbořilová, č. 98 Matěj Kolejka, č. 100 Vincenc Homola, č. 101 Petr Švestka, č. 102 Oldřich Holzberger, František Krejčiřík, č. 103 Jan Pospíšil, č. 104 František Obroučka, č. 105 Pavel Šimáček, č. 106 Pavel Paviza, č. 107 František Hrdinka, Jakub Ties, č. 108 Vavřinec Pavelka, č. 109 Matěj Doležal, František Kolejka, Martin Kučera z Čechyně, č. 110 Cyprian Koudelka, č. 111 Lucie Kolejková, Fabian Kaluža z Vážan, č. 112 Štěpán Páral, František Pilát z Vážan, Jiří Pupp z Čechyně, Tomáš Pupp z Čechyně, Václav Pupp z Čechyně, č. 113 Antonín Paviza, František Pelikán, Jan Pospíšil z Vážan, č. 114 Kašpar Šimáček, č. 115 Matěj Kostelka, Vavřinec Paluda, Florian Pelikán, č. 116 Karel Vacula, č. 117 Ignác Mojžíš, č. 118 Jakub Varta, vdova Vartová, č. 119 Martin Bednařík, František Mojžíš, č. 120 František Chalupa, Martin Chyťa, č. 121 Antonín Prokop, Medard Plátěný z Tučap, č. 122 Karel Havlíček, č. 123 Jan Beníšek, č. 124 Anna Pavelková, č. 127 Jakub Koudelka, Martin Pavelka, Tomáš Šmerda, č. 130 Josef Štroblík, č. 132 Jakub Svoboda, č. 135 Matěj Drabálek, č. 137 Jakub Brtník. Stavební protokoly z roku 1848 prozradí, že na pololáníckém gruntě s dvorem a zahradou seděl Jan Malý a že toho roku nově postavil domek Tomáš Šimáček (č. 133), Antonín Neubauer (134), Martin Drabálek (135), Karel Kulík (136), Antonín Hanák (137), Petr Pavelka (138), František Novotný (139) a Viktorin Chyťa (140). Dokumenty stabilního katastru obsahují i protokoly, zachycující stav či změny majitelů do druhé poloviny 19. století. K roku 1853 se uvádí na č. 40 František Šmerda ze Slavíkovic, 43 Antonín Pospíšil, 46 Arnošt Pavelka, 54 Vařinec Pupp z Čechyně, 63 Jakub Toman, 66 Blažej Pelikán, 67 Jakub Chalupa, 72 Jakub Paviza, 73 Tomáš Vacula, 122 Václav Havlíček, 140 Antonín Pavelka, 143 Šimon Hrdinka. Pozemky na trati Pod mezí držel tehdy Tomáš Vacula z Tučap. Roku 1856 předal Tomáš Obroučka grunt na č. 75 Václavu Obroučkovi a o rok později došlo k jeho dělení. Části značené jako 75a a 75b obdrželi Michal Obroučka a František Obroučka. Roku 1862 prodal František Kolejka na č. 98 pole Tomáši Chalupovi z č. 11 a Františku Hrdinkovi z č. 42, podobně příštího roku Antonín Pelikán z č. 66 převedl polnosti na Antonína mladšího a Jakuba Pelikána. Jméno Františka Hrdinky z č. 62 písař krásně zkomolil na Františka Hladinku, na č. 110 seděl František Koudelka. V roce 1872 seděl na č. 21 František Hrdinka, 1875 na č. 10 Jan Kostelka, na č. 17 František Malý, na č. 91 Josef Havlíček, na č. 96 František Doležel. A nakonec z roku 1879 máme dochovány parcelní protokoly, podle nichž vlastnil č. 10 Vincenc Kostelka, 30 Františka Kostelková, 86 Ondřej Krejčiřík, 116 Štěpán Dvořák, 126 Josef Nejezchleb, 131 Jakub Mráz, 145 Josefa Brtníková, 151 Jan Pernica, 152 Vincenc Trávníček, 153 Františka Doleželová. Již ve spisech z doby jesuitů najdeme zmínky o řemeslnících či živnostnících v Habrovanech, později sporadicky v matričních zápisech. Aktový materiál týkající se otázek hospodářských či sociálních je dochován jen zlomkovitě a souvislejší údaje získáme až téměř z poloviny 19. století. Jednou z výjimek je dochovaná smlouva zástupců hradištské koleje s Kristiánem Novotným z Habrovan o provozu habrovanské palírny z června 1712. Další z mála zmínek o habrovanských poddaných z doby Kateřiny Alžběty Zoubkovny se týká platby za řezání prken mlynáři Hranáčovi, který za rok 1632 dostal celkem 10 zlatých a 6 denárů. Nevíme, jak dlouho byl již tehdy Hranáčův mlýn v držení tohoto rodu, ale je možné, že přecházel z otce na syna až do konce 18. století, neboť ještě v roce 1786 měla kvůli vlastnickému právu spor o mlýn Viktorie Albrechtová rozená Hranáčová s Vavřincem Hranáčem. V únoru 1790 se mlýn ocitl v dražbě, do které se přihlásilo 5 mlynářů: habrovanský Josef Buxan, zmíněný Vavřinec Hranáč z Nemojan, František Stěnička z Topolan, Vincenc Ptáček z Těchovic a Jan Albrecht z Vyškova. Vyvolávací cena byla stanovena vysoká - 3000 zlatých, takže účastníci přihazovali opatrně, nejvíce po 5 až 10 zlatkách. Cena nakonec dospěla do výše “jen” 3210 zlatých. Tu nabídl vyškovský Jan Albrecht, který byl s rodem Hranáčů spřízněn. V polovině století vlastnil Hranáčovský mlýn František Alexa, syn dědického mlynáře. Jen shodou okolností se ze spisů týkajících se sporných záležitostí koncem 18. století dočteme o dalším mlynáři Josefu Ridigerovi, zkrachovalém nakonec pro dluhy. Josef Ridiger z Rudy nad Moravou (německy Eisenberg) koupil mlýn na čísle 5 koncem května 1796 od svého předchůdce, mlynáře Antonína Koumala (Kómala) za 2150 zlatých. Živnost však nevzkvétala, za čtyři roky dlužil několika věřitelům přes 500 zlatých. Dům byl nakonec v dražbě oceněn na 800 zlatých, další příslušenství (zahrada, polnosti, zařízení domu) asi na 580 zlatých. 24.4.1800 vše koupil František Sattler (†22.9.1810) z Pustiměře. Ani jemu se nedařilo nejlépe, ale díky několika hypotékám vydržel mlýn dalších 29 let. Nakonec v lednu 1829 od Františka Sattlera mladšího koupil skrznaskrz zadlužený mlýn Jan Herring, roku 1874 přešel majetek na Viktora a Arnošta z Herringů a v lednu 1884 jej přejal Julius Gomperz. Podobně se dozvíme, že v roce 1797 byl habrovanským řezníkem Martin Šimáček. Skromné údaje z přelomu 18. a 19. století poněkud doplní matrika: 13.12.1795 zemřel v Habrovanech 45letý pivovarnický tovaryš Ondřej Krásný, o 2 roky později provozovatel olejového lisu, 54letý Karel Schultz. V březnu 1806 zemřel na č. 17 64letý švec Jan Michalec, krátce po něm 54letý tkadlec Václav Mlynář z č. 121 a 6.8.1823 50letý sládek Václav Čamský. Z doby asi 1810 - 1825 známe kováře Leopolda Kalužu z č. 26 a Havla (Gallus) Havlíčka z č. 113. Habrovanským obecním pastýřem byl koncem 18. století Jiří Sedláček (kolem 1805 Ondřej Sedlařík, 1873 František Možný), šafářem Vavřinec Vrbík, panským revírníkem František Klein po Josefu Böhmovi, zahradníkem Matouš Paloud. Kolem roku 1820 na místě lesního najdeme Františka Gregora. Úplnější přehled i o řemeslnících respektive živnostech v Habrovanech a na celém panství máme až z doby Herringovy. Kolem roku 1840 bylo jen v Habrovanech 6 krejčích: starý Petr Pavelka z č. 59 měl i vlastní obchod, Josef Kuchař z č. 68, jenž se do Habrovan přiženil ze Suchdolu v roce 1836, zemřel již 8.1.1841, počátkem třicátých let začali s živností František Šimáček z č. 105 (jeho otec Josef Šimáček se vyučil na přelomu století ve Vyškově) a Libor Pavelka z č. 138, o desetiletí později František Režný z č. 2 a po něm Josef Veselý z č. 120. Krejčovský tovaryš Tomáš Šnupárek z Tučap, který si v roce 1837 vzal Barboru Obroučkovou, není později zachycen. Na č. 3 najdeme panskou palírnu, bednáře Antonína Kalouse (*1787†18.10.1842) a kramáře Viléma Schlesingera, dalším bednářem mezi léty 1844 a 1869 byl Antonín Neubauer, jenž řemeslo převzal od svého otce Josefa Neubauera (*1784) a ten od svého otce Matěje Neubauera. Kolem roku 1810 působil na č. 71 bednář Karel Myslín. Mlýn na čísle 5 vlastnila od pradávna vrchnost. Ševců bylo v Habrovanech dostatek. Josef Pavelka z č. 108 zemřel již 26letý v roce 1819, z této generace pocházel také Antonín Prokop na č. 121 a František Novotný z č. 139. Z mladších zde působili Antonín Krcha, Josef Novotný a Jakub Paviza. Z obuvnických mistrů najdeme Vincence Obroučku z č. 117 (*1832), stejně se živili Jakub Procházka z č. 60 (*1836), Antonín Chyťa z č. 141 (*1842).a Martin Novotný z č. 138 (*1842). Před rokem 1838 zemřel stolařský mistr Josef Fibinger. Stolař Ondřej Stolzenberger žil na čísle 102 a věnoval se také pečení a prodeji chleba, mladší byl Ignác Bednařík z č. 119 a roku 1845 si na č. 137 otevřel stolařskou dílnu Antonín Hanák, syn učitele Jakuba Hanáka (syn lulečského kantora Františka Krčmáče Josef Krčmář působil po roce 1850 v Habrovanech na č. 42 jako řeznický tovaryš). V čísle 39 pekli a prodávali chléb František Kolejka a František Režný, poslední pekař, Eduard Petrželka, bydlel na č. 97. Kovářským řemeslem se živil Leopold Kaluža z č. 26 (zemřel 68letý 15.6.1847, po něm pokračovali synové Jan a Fabian) a Bartoloměj Hradil na č. 87, roku 1840 získal povolení Václav Havlíček na č. 122. Snad jediným kolářem v obci byl ve 40. letech 19. století Jakub Chalupa na č. 67. Na čísle 105 žil mimo krejčího [Františka] Šimáčka obchodník František Obroučka, konkurovali mu Filip Chalupa na č. 25 a Karel Kolejka z č. 136. Josef Zachrla z č. 83 byl cihlářem, stejně jako jeho syn (?) Václav, Filip Pelikán zemřel 31.7.1845. Koncem 60. a v 70. letech 19. století byli v obci prokazatelně cihláři Josef Bednařík z č. 59 (*1839), Fabian Škaroupka (*1829) a Michal Bednařík (*1847), v 2. polovině století kameníci František Kolejka z č. 18 (*1832) a na č. 41 Josef Vališ (*1826). Ve druhé polovině 19. století se v obci objevují tkalci: Na č. 31 Josef Nejezchleb (ročník 1831), na č. 22 Jakub Pospíšil (*1839), na č. 95 Jan Šimáček (*1840), na č. 27 Jan Kostelka (*1842), později Blažej Brtníček (*1850) a Jan Novotný (*1847). Důležitou osobou v obci byl samozřejmě hostinský. Habrovanský hostinec na čísle 49 koupil v dubnu 1779 Josef Winkler a od něj o čtyři roky později Karel Feigerle. Již v červenci 1784 hostinec opět změnil majitele - zakoupil jej Jan Ott a v dubnu 1794 Vavřinec Vrbík (pracoval zde společně se svým otcem Ignácem, jenž †10.3.1807 jako 80letý), jenž jej roku 1807 odkázal svému synovi Františkovi. František Vrbík však zemřel mladý, v listopadu 1816 se hostinec stal majetkem pozůstalých dcer Jenovéfy a Františky. Od nich jej koupil roku 1829 Karel Lukášek. Živnost hostinskou a řeznickou zde provozoval do roku 1842. 20.7. koupil hostinec Josef Brzobohatý, ale již v březnu 1843 jej prodal Kašparovi Velimovi. Řezníci byli tehdy také Nemojanech a v Lulči a dohromady zpracovali ročně maso 40 volů a 35 telat. Tři roky nato koupil dům číslo 49 Jan Svoboda, který jej po smrti svého ročního syna Antonína (†6.5.1847) pronajal Filipovi Smutnému. Ani hrůzná pověst domu po vraždě Smutných neodradila Václava Fojta, který si hostinec pronajal asi do roku 1853 (ještě od Jana Svobody, který ale 4.12.1850 zemřel a hostinec připadl jeho manželce Eleonoře). Po Václavovu Fojtovi známe jako dalšího nájemce Karla Kolejku a po roce 1860 Matěje Hanáka. Od října 1853 dům vlastnil Jan Kopr a odkázal jej po dvaceti letech synovi, tehdy nezletilému Tomáši Koprovi (*1857). Roku 1868 a v 70. letech 19. století najdeme v Habrovanech řezníka Václava Pohorského, a to na čísle domu 20. Před první světovou válkou byli v Habrovanech již tři bednáři: František Kostelka, František a Jan Šmerdovi. Mezi krejčí se dostaly i krejčové, vedle Josefa Doležela, Josefa Hrdinky a Petra Pavelky šily Amalie Mašková a Anna Tomanová. Uživili se zde čtyři obuvníci - Jan Babáček, Antonín Balnoha, Josef Balnoha a Josef Zbořil. Mimo obchod s potravinami Josefa Šmerdy našly větší uplatnění obchody se smíšeným zbožím Františky Kostelkové, Arnoštky Pospíšilové, Tomáše Režného, Josefa Varty a Šimona Vrbíka, Jana Vrbíka živil obchod se střižním zbožím. Vesnici zásobovali čerstvým pečivem Tomáš Režný a Jan Vrbík, masem řezník a uzenář Tomáš Hasák, řezník a hostinský Eduard Palíšek vyráběl také pálenku spolu s Františkem Kostelkou, druhý hostinec měl v nájmu Tomáš Kalivoda. Ze stavebnictví můžeme jmenovat pokryvače Josefa Pernikáře a František Kopr se věnoval podnikání v oboru budoucnosti - vyráběl betonové zboží a zajišťoval provádění “cementových prací”. Koně koval Julius Mašek, kola vozů Jakub Lokos a Josef Vaněk. Dětem pomáhala na svět porodní bába Amalie Koprová. Na přelomu století pracoval na č. 26 kovář Matěj Kaluža. Na přelomu století měly Habrovany 936 obyvatel. V roce 1905 vykonával úřad starosty Pavel Drápal (*4.11.1871 †17.3.1931) 1. radním byl František Hrdinka, radním byl i Jan Novotný, celý obecní výbor tvořilo 15 osob, mezi jinými Josef Chalupa, Antonín Kalábek, Matěj Kaluža, Vincenc Kolejka (po zemřelém Františku Vartovi), František Kopr z č. 183, Jan Malý, František Pospíšil, František Vacula, Tomáš Varta. Nově zvolený obecní výbor složil slib 10.2.1908. Staronovým starostou byl zvolen Pavel Drápal, obecními radními Josef Hrdinka, Vincenc Kopr, Jiří Pospíšil, Tomáš Režný, Antonín Škaroupka, František Šmerda, obecní výbor tvořili sousedé Antonín Kalábek, Vincenc Kolejka, František Kopr, Pavel Obroučka, Antonín Pelikán, Jan Varta, Tomáš Varta, Josef Vejchoda. Další obecní volby se konaly 14.2.1911. Po jejich skončení však jedna strana podala odvolání a volby se opakovaly 2.10.1911. Do té doby zůstali ve funkcích staří zastupitelé. Z voleb vzešel nový obecní výbor: starosta Tomáš Varta, jeho první náměstek Jan Burian, dále František Bartl, Tomáš Drápal, Edmund Fritz, Josef Hrdinka, Josef Chalupa, Vincenc Jandl, Vincenc Kolejka, Antonín Neubauer, Jiří Pospíšil, Tomáš Režný, František Vacula, Jan Varta, Josef Zmrzlý. Radní měli povinnosti rozděleny na resort chudinství, zdravotnictví a cest, záležitosti policejní, a oblast zahrnující obecní budovy a pozemky. Nový obecní výbor převzal od starého veškerou agendu finanční. K datu předání vlastnila obec: 1 státní papír z 1.7.1892 č. 71198 na 500 K, 1 státní papír (dluhopis) z 1.8.1880 č. 119003 na 1000 K., státní papír korunové renty z 9.1.1908 č. 56946 u c.k. pošt na 10100 K., spořitelní knížka č. 137 Reiffeisenky v Habrovanech na 2826 K 59 h., spořitelní knížka č. 3248 obecní spořitelny města Vyškova na 10000 K., spořitelní knížka č. 93192 c.k. poštovní spořitelny na 5 K 71 h., závodní podíl Hospodářského družstva ve Vyškově ve výši 20 K, spoř. knížka Chudinského fondu č. 292 Reiffeisenky v Habrovanech na 857 K 62 h, spořitelní knížka č. 203 Reiffeisenky v Habrovanech, odkázaná manžely Antonínem a Anežkou Pelikánovými, na 430 K 65 h, zástavní listy zemědělské banky Markrabství moravského č. 8003 až 8007 po 10 000 K (celkem 50 000 K. Knížka č. 203 byla určena pro Marii Pavelkovou, pro tuto bylo každý měsíc vybráno 12 K. Počátkem roku 1907 reagoval obecní výbor velmi zdrženlivě na iniciativu okresního soudu ve Slavkově v záležitosti zřízení okresu v Rousínově. Do Slavkova bylo zasláno vyjádření, že proti případnému zřízení okresu v Rousínově obec nic nenamítá, ale na druhé straně nemíní na sebe vzít jakékoliv břemeno s tím spojené. V té době podporovala obec 25 osob, které byly zapsány do tzv. chudinského katastru. Dávala jim podporu finanční i naturální v bochnících chleba či některým zajistila bezplatné ubytování, chudým dětem byly čas od času odsouhlaseny částky na obutí či ošacení; na podobných akcích se většinou podílela baronka Gomperzová. Podporovány byl osoby nejen přímo v Habrovanech bydlící, ale rozhodovala domovská příslušnost (podporu dostávala např. Josefa Možná v Pozořicích, Kateřina Pospíšilová v Husovicích aj.). Počátkem století působili v obci hostinští Tomáš Kopr (na čísle 49) a Emanuel Šír. Druhý nebyl oblíben, během několika let si proti sobě popudil řadu členů obecního výboru. Když mu tedy v roce 1906 vypršela nájemní smlouva, nemohl si dělat velkou naději na její prodloužení. K 1. červenci 1906 nastoupil nový nájemce hostince a řeznictví Pavel Volf z Kučerova. Emanuel Šír se poté snažil získat alespoň souhlas k porážení dobytka, ale ani to mu nebylo povoleno. Ve sladovně tehdy čepoval pivo Jan Hausner z Hrušek, jemuž byla nájemní smlouva prodloužena do roku 1909. Stará palírna již nebyla v provozu. V obou hostincích se připravovala teplá jídla, nalévalo se pivo, víno, kořalka a čaj. Na podzim toho probíhala jednání s majiteli pozemků o výkupu parcel potřebných ke stavbě nové silnice do Olšan, nabídková cena činila dva zlaté za čtvereční sáh. Začaly také přípravné organizační práce kolem stavby nové školy. V srpnu 1907 vyhlásila obec v Lidových novinách, Selských listech, Moravských novinách a v Hlasu veřejné nabídkové (ofertní) řízení na prodej obecního hostince na č. 13 v Habrovanech, k hostinci patřily i porážka, lednice, jatka a udírna. Jako věcné břemeno měl hostinec trafiku. Ve stanovené lhůtě do konce září podal nabídku František Malý z Habrovan za částku 22 000 K a Eduard Palíšek z Horních Otaslavic za 20 000, hostinec tedy obecní výbor přiřkl Františku Malému. Ten ovšem nakonec nemohl svému závazku dostát a požádal o propuštění ze závazku a naproti tomu Eduard Palíšek byl ochoten hostinec převzít i za cenu nabízenou Malým. Výměrem c. k. okresního hejtmanství ve Vyškově č. 31146 ze dne 11.12.1907 byl Palíškovi obecní hostinec předán (Eduard Palíšek byl i s rodinou přijat do domovského svazku 25.5.1919). Obecní výbor se Palíškovi zavázal, že následujících 30 let nebude stavět nový obecní hostinec. Proti tomu nový hostinský ponechal obci v bezplatném užívání do 1.9.1909 obecní kancelář, kterou užívala i Reiffeisenka, také mu zůstalo na zahradě obecní vodní stavidlo, jehož opravy a údržbu zajišťovala správa velkostatku. Počátkem roku 1908 navrhl člen obecního výboru Matěj Kaluža, aby Julius rytíř z Gomperzu byl za své zásluhy o obec jmenován čestným občanem. Návrh byl jednohlasně přijat. Julius z Gomperzu za jmenování poděkoval darem 200 korun na chudé. Už za Juliova života, ale ještě intenzívněji po jeho smrti 1909 se dobročinnosti věnovala vdova Karolina rozená Bettelheim. Pravidelně zaopatřovala nejchudší školní děti knihami i ošacením, o vánocích přibylo i ovoce a cukrovinky. V roce 1910 iniciovalo okresní hejtmanství jednání na obcích, týkající se otevírací doby v obchodech s potravinami (připomeňme si, že neděle platily jako svátky zasvěcené, kdy byla práce kromě mimořádných případů zakázána). Habrovanský obecní výbor na základě hejtmanského přípisu z 3.7.1910 č. 25364 nakonec rozhodl, aby byly obchody v neděli otevřeny v době od 6 do 10 hodin. Většina zdejších dělníků totiž pracovala mimo obec a přijížděla (s penězi) v sobotu pozdě večer vlakem, takže rodina neměla možnost do neděle nakoupit. K 31.12.1910 bylo provedeno sčítání občanů. V Habrovanech bylo v době sčítání 1015 lidí ve 194 domech, všichni katolického vyznání, české národnosti. Tři roky později 25.6.1913 se do vysoké politiky dostal habrovanský rodák: v doplňovacích zemských volbách byl poslancem zvolen kandidát za agrární stranu Simeon Vacula. Již rok 1908 dal základ k pozdějšímu celosvětovému konfliktu, když v 60. roce vlády Františka Josefa I. připojilo Rakousko-Uhersko k svému území Bosnu a Hercegovinu. Další eskalaci napětí na Balkáně způsobila Itálie, když o tři roky později obsadila turecký Tripolis a zavdala tak příčinu k válce. Jelikož Rakousko-Uhersko s Německem bylo od roku 1883 k Itálii smluvně vázáno (v tzv. Trojspolku, jeho protiváhou byla Trojdohoda Anglie, Francie a Ruska), bylo také vtaženo do válečného konfliktu. Z Habrovan byl v této souvislosti povolán záložník František Slaný. další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled