Jesuité. Jesuitský řád vznikl roku 1546, jeho zakladatelem byl sv. Ignác z Loyoly. Do Čech přišli o deset let později, na základě pozvání Ferdinanda I. Nezávisle na něm žádali Ignáce z Loyoly o pomoc zástupci českých katolíků, mezi nimiž vynikal budoucí arcibiskup pražský Antonín Brus z Mohelnice a probošt svatovítské kapituly Jindřich Scribonius (česky Píšek) z Horšova. Předtím, než bylo rozhodnuto, aby se misionáři vydali na cestu, odjel na průzkum Petr Canisius, rodák z holandského Nijmwegen, jehož Katechismus se měl stát pevnou součástí školních knihoven. Po jeho dobrozdání, že vyslání členů řádu do Čech je nejen možné, ale dokonce vhodné, se v lednu roku 1556 vydalo na cestu dvanáct mužů, v čele P. Ursmarem z Lutychu. Do Prahy dorazili 18. dubna téhož roku. Díky pochopení převora téměř prázdného dominikánského kláštera u sv. Klimenta na staroměstské straně Kamenného (dnes Karlova) mostu se zde jesuité usadili a ihned začali s přípravami na vyučování, takže mohli začít již 7. července. To již byl zbytek dominikánů za patřičnou úplatu přestěhován do bývalého kláštera klarisek Na Františku. Brzy po Praze vznikly jesuitské koleje roku 1566 v Olomouci, 1573 v Brně, 1586 v Českém Krumlově, 1589 v Chomutově a 1594 v Jindřichově Hradci. Řád si tak vybudoval poměrně solidní pozice v době, kdy se ještě nemohl opírat o sílu bělohorských vítězů. Za třicetileté války a po ní vznikly jen na Moravě a ve Slezsku řádové domy v Jihlavě a ve Znojmě (oba 1624), v letech 1625-1629 v Opavě, 1636 v Kroměříži, roku 1651 v Telči. Čechy, Morava a Slezsko (jeho větší část ztratila Marie Terezie v roce 1755 válkou s Pruskem) byly do roku 1563 součástí hornoněmecké provincie, poté součástí provincie rakouské. V roce 1623 se díky přílivu nových členů řádu odštěpily a vytvořily samostatnou provincii, jejímž přirozeným centrem byla Praha. Provincialát řádu byl umístěn ve staroměstské koleji sv. Klimenta - Klementinu. Hlavní náplní práce jesuitského řádu byla rekatolizace, a to přímým působením z kazatelen a výchovou inteligence na středních a vysokých školách. Jednou ze silných psychologických zbraní bylo pěstování zmodernizovaných duchovních her. Výraznějších misionářských úspěchů v Cechách i na Moravě však dosáhli až koncem 16. století; roku 1582 poznamenal letopisec olomoucké koleje pouhých 27 konverzí ke katolicismu a o pět let později 30. Až roku 1587 dosáhl počet konvertitů stovky, 1591 už 180 lidí a za rok 1603 dokonce 251. Tato čísla nemohla konkurovat výsledkům pozdějších misií, konaných na jednom místě zpravidla dvěma až pěti misionáři po několik dní i týdnů. Mnoho úsilí vynaložili jesuité na obrácení luteránských obyvatel Šternberka i letního biskupského sídla Kroměříže. Osvědčila se stará taktika obrácení nejprve panstva a posléze jejich poddaných. Již roku 1601 proběhly díky Janu Kavkovi z Říčan misie na jeho broumovském panství a když byly roku 1603 opakovány, přistoupilo prý ke svátostem 2800 osob ! V roce 1607 povolal olomoucké misionáře na své panství i Vilém Zoubek ze Zdětína. V Habrovanech však tato akce skončila prakticky fiaskem, k římské církvi se vrátili jen dva jedinci. Výraznější úspěch měli až misionáři povolaní po Vilémově smrti poručníkem Janem Kavkou z Říčan. Díky odkazu Kateřiny Alžběty Zoubkovny ze Zdětína mohla vzniknout další jesuitská kolej. Ačkoliv by císař i jesuité sami nejraději viděli novou kolej v Uherském Hradišti, Františku kardinálu Ditrichštejnovi se podařilo prosadit biskupské letní sídlo Kroměříž. I toto umístění koleje mělo svoji logiku, zejména pro zakladatelku Kateřinu Alžbětu, neboť v Kroměříži pro blízkost zdouneckého panství, které tvořilo městečko Zdounky, Cvrčovice (Svrčovice), Divoky, Lhotka, Rataje, Roštín, Skržice, Těšánky, Troubky a Újezdsko (Oujezd), měla pochovány své některé předky. Celkem ráda tedy souhlasila s kardinálem a členové řádu mohli provést první průzkum terénu už roku 1635. Kardinál Ditrichštejn jim poskytl ubytování nejprve provizorně na zámku, poté v kapitulním domě na náměstí. Již v dubnu 1636 otevřeli jesuité gymnasium a počáteční počet 20 žáků se rychle zvedl na 130 a nadále neklesal pod 140. Smrtí kardinála Ditrichštejna (†19.9.1636) ztratili jesuité pevné zázemí ve městě, kde by jim kapitula i městský děkan nejraději zahlédli záda a stálo je to hodně úsilí, aby v následujících letech nepřišli o vše, co tak rychle získali. Nakonec překonali všechny potíže a v říjnu 1640 bylo o stavbě nové koleje v Kroměříži definitivně rozhodnuto. Válečné události však jesuitům způsobily novou pohromu. Kroměříž se 20.6. 1643 vzdala vojsku generála Torstensona a vojáci při obsazení města zajali 13 jesuitských kněží, odvedli je jako válečné zajatce a žádali za ně 30 000 zlatých výkupného. Přestože se nakonec spokojili s pouhými 2000, ze švédské “návštěvy” se jesuité už nevzpamatovali. Kolej sama padla za oběť požáru a první rektor, P. Jiří Lev, si ze zajetí odnesl tak podlomené zdraví, že 24.2.1644 zemřel. Po faktickém zničení koleje v Kroměříži oživili řádoví představení opět myšlenku vybudování koleje v Uherském Hradišti, kde pro jejich uvedení vytvořila místní katolická strana poměrně příznivé podmínky. Císař k přemístění svolil 23. září 1644. Ve sbírkách za účelem zakoupení nemovitostí potřebných k ubytování bylo vybráno 1000 zlatých. První jesuitskou residencí se pak stal měšťanský dům zvaný Kurcbergrovský. Plán definitivního sídla byl ovšem velkorysý a byl stejně velkoryse plněn. Zahrnoval celých 36 gruntů, spálených a pustých domů, které město řádu odstoupilo smlouvou ze 14.10.1647. To byla celá čtvrtina tehdejšího městského bytového fondu ! Jesuité příležitost nepromarnili. Podanou ruku samozřejmě pevně uchopili a požadovali, aby jejich nemovitosti byly osvobozeny od placení lozunků, což na dlouhou dobu zavdalo příčinu mnohých sporů. Pro řadu problémů stavebních i finančních se do nové koleje stěhovali první otcové až na jaře 1662. Prakticky hned poté se začali zabývat stavbou vlastního kostela. Roku 1692 mohli s náležitou pompou přenést z Brna do nové krypty ostatky Kateřiny Alžběty. Nové, definitivní gymnasium s divadelním sálem bylo dobudováno na podzim 1729 a budovatelské úsilí skončilo otevřením semináře v roce 1738. Vyučování prvních gymnasistů bylo zahájeno již krátce po příchodu řádu do města. V prvních letech existence školy dostačovalo k výuce mládeže sotva 10 kněží a magistrů, do konce 17. století se počet kněží zdvojnásobil. Pro úspěšnost působení bylo samozřejmě nutné brát v úvahu jazykové možnosti zájemců o studium i lidí v okolí, takže až do začátku 18. století nenajdeme v koleji nikoho, kdo by nebyl mocen českého jazyka. Němčina získala významnější pozice až ve druhé polovině 18. století. Dne 21. července 1773 vydal papež Kliment XIV. bulu Dominus ac Redemptor, kterou zrušil celý jesuitský řád. Císařský patent vydaný následně poté došel do Uherského Hradiště koncem září. Byla vytvořena komise, která odhadla roční příjmy koleje na 11 000 zlatých. Veřejná dražba vnitřního zařízení koleje vynesla přes 1355 zlatých. Kolej, gymnasium i seminář, to všechno mělo být co nejrychleji vyklizeno a předáno pověřeným státním úředníkům. Budovu semináře koupil hradištský měšťan Jan Josef Stadler za 610 zlatých, z koleje se stala kasárna. Kostel sv. Františka Xaverského nahradil stávající farní kostel sv. Jiří, který musel být v roce 1785 pro svůj naprosto desolátní stav zbořen. Gymnasia se nechtěli měšťané vzdát, aby nepoklesl význam města. Po nezdařených pokusech nahradit jesuity řádem piaristů zde byla nakonec zřízena státní hlavní škola, jak tomu bylo u více zrušených gymnasií. Statky Habrovany i Zdounky byly předány úředníkům Náboženského fondu. další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled