 Habrovanské kancionály. Hudba a zpěv doprovází člověka od narození do smrti. Lze říci, že v různých formách v celých lidských dějinách. A jako všude, hrála a hraje také v Habrovanech svou roli. Nejstarší důkazy o hudebním dění v Habrovanech máme v duchovních písních z produkce sekty Habrovanských z první třetiny 16. století. Jejich význam a hodnota spočívá spíše v textech, které si buď z tehdejších oblíbených písní bratrských, utrakvistických či německých luteránských podle potřeby upravovali nebo úplně nově složili. Hudební složka písní Habrovanských, respektive jejich přednes, vyplývá z teologie, která tíhla ke strohým zwingliánům. Když se Habrovanským nelíbílo, že někde “s rozličným zpíváním a na varhany hudením ve dne i v noci pánu Bohu tak sloužili, za lidi se pracovité Bohu modlili a jiní lidé aspoň ve svátek sejdouce se, aby se v kostele podívali kněžskému neb mnichovskému v rozličné přípravě u oltáře obracování, také poslouchali nerozumného latinského zpívání a na varhany hudení”, všechno takové zavrhli a zbyl jim vlastně jen jednohlasý zpěv a capella. Nebyl to ale chorál ve smyslu chorálu gregoriánského, ale nápěvy z něj převzaté byly již dobově rytmizovány a jak uvidíme, změn doznala i složka rytmická. Významným vodítkem ke zhodnocení důležitosti, kterou Habrovanští přikládali vytvoření vlastního duchovního zpěvníku je úsilí, které věnovali jeho vydání. Víme-li, že k faktickému ustanovení sekty došlo v únoru 1528, je možné první kancionál, vydaný v Lulči prostějovským tiskařem Kašparem Aorgem v roce 1530, považovat za výsledek obrovské píle. Nic na skutečnosti nemění ani fakt, že dvě třetiny ze 144 v něm obsažených písní lze najít v dochovaných vydáních kancionálů utrakvistických, bratrských, dále v kancionálu kolínském a havlíčkobrodském. Cizí produkce představovala pro vydavatele pouze materiál, který bylo možné v případě potřeby podle libosti použít. U Habrovanských hrál svou důležitou roli čas, zkrácený ještě o stěhování Kašpara Aorga do Lulče a zařizování tiskárny a dále fakt, že kancionál byl prokazatelně lulečskou prvotinou, kdy se místní vydavatelé nemohli opřít o vlastní zkušenosti. Zpěvník má název Písničky křesťanské ke cti a chvále boží z mnohých jiných sebrané najprv o vtělení Krista Pána, potom pořádně o slavnostech a památkách jeho podlé běhu uloženého přes celý rok a potom mnohé jiné obecní i v nově složené k spasitedlnému vzdělání všem křesťanom vuobec náležité, Anno 1530. Celkově lze o kancionálu říci, že je to vydání, které mělo za cíl vytvořit pevný odrazový můstek k dalším edicím. Proto v něm najdeme “jen” 21 písní, které se prokazatelně nevyskytují v jiných pramenech a lze je proto pokládat za původní tvorbu Habrovanských. Na druhé straně žádná píseň přejatá svým obsahem nauce Habrovanských vyloženě neodporovala. V kancionálu z roku 1530 je možné pozorovat zastoupení textů poněkud obecněji pojatých, ještě ne tak teologicky vyhraněných, jako ve vydáních pozdějších. A pokud se v jinak oblíbené písni, kterou bylo rozhodnuto zařadit do vydání, vyskytla nějaká teologicky nevyhovující formulace, nebyl problém příslušné výrazy nahradit vhodnějšími (například v oddílu O večeři Páně je píseň Ó Milosti velebná na nápěv písně Ó svátosti velebná a podobných kosmetických úprav by bylo možné uvést více). Jedněmi z nejzajímavějších jsou (i v dalších kancionálech) písně zařazené ke konci. Právě mezi nimi je nevětší počet těch, které můžeme považovat za “v nově složené”. Vyhneme-li se raději kategorickým tvrzením, kdo a nikdo jiný byl mezi Habrovanskými jejich teologem či skladatelem, můžeme jen podle nepřímých důkazů usuzovat na některé v úvahu přicházející osoby. Díky písním, jejichž autory lze identifikovat, můžeme mimo jiné lépe odhadovat propojení, kontakty Habrovanských (na tomto místě musíme brát v úvahu zejména cestovatelské období Jana Dubčanského) s jinými obcemi. Například zařazení písně Spomoziš mi z smutku mého slovenského hymnografa Jana Sylvána do prvního kancionálu v roce 1530 napovídá, že prosba Baltazara Hubmaiera k Janu Dubčanskému v roce 1527, aby se seznamoval s naukou Novokřtěnců u ivančických kazatelů Jana Sylvána a Kristiana Enfeldera, byla pravděpodobně vyslyšena. (Ján Sylván, rodák z Trnavy, ve 20. letech 16. století působil jako novokřtěnecký kazatel v Ivančicích, v polovině let 30. se objevuje coby měšťan v Horšovském Týně. Když Jan Popel z Lobkovic, mimochodem přísný katolík, město r. 1539 koupil od krále, přijal Sylvána za písaře. Ve službě setrval Sylván až do Janovy smrti 1570. Také Sylvánův syn Bedřich byl ve službě Janova syna Viléma Popela z Lobkovic, později nejvyššího hofmistra a direktora.) Ve vydáních habrovanského kancionálu z let 1530 i 1534 je u této Sylvánovy písně odkazováno na nápěv písně Od Božího narození (rukou je zde připsáno: Všemohoucí věčný Bože). Starobylý nápěv dosáhl se Sylvánovým textem velké popularity, neboť píseň v této podobě vyšla s menšími odchylkami mimo habrovanské kancionály ještě roku 1541 v kancionálu Jana Roha Písně chval božských, poté 1561 v Šamotulském kancionálu, 1564 v Ivančickém kancionálu, dále například 1576 v Kunvaldském kancionálu, 1606 v největším předbělohorském kancionálu Tobiáše Závorky Lipenského, roku 1620 znovu vydaném Karlsbergem v Praze a 1659 v kancionálu Jana Ámose Komenského. Celkem byla zařazena nejméně do čtrnácti kancionálů. Když v roce 1571 byly v Praze vydány Písně nové na sedm žalmů kajících i jiné žalmy od Jana Sylvána z Tejna Horšovského (jelikož ani jeden ze dvou dochovaných výtisků Sylvánových Písní nemá titulní list, je pravděpodobně autentický titul převzat z dobového seznamu zakázaných knih pražského arcibiskupa Antonína Petra hraběte Příchovského), obsahovala sbírka notovanou píseň Spomoziš mi z hoře mého, uvedenou slovy: “Tato písnička od Jana Sylvána před XXX lety již vydaná. Zpívá se jakž notováno”. Paradoxně zde najdeme i píseň Od Božího narození s odkazem na nápěv Spomoziš mi z hoře mého. Po letech používání textu Spomoziš mi z smutku (hoře) mého byl text původní snad natolik méně v obecném povědomí, že se Sylvanus rozhodl odkázat na nápěv písně od něj odvozené, přestože se měl dít opak. Že tento jev zdaleka nebyl ojedinělý dokazují další příklady. Známý nápěv Otčenáše z Jistebnického kancionálu (ca 1425) samozřejmě doznal po století používání určité melodické změny, stejně jako byl v detailech inovován jeho text (tak i na zemi místo starobylého i na zmi, již novodobější a neuvoď nás místo a neuvodiž nás). Zcela v duchu dobové praxe Habrovanští na melodii Otčenáše, jenž měl “svú notu”, odkazovali také u písně Připravme se věrní k modlení, a to ve všech hlavních vydáních 1530, 1534, 1536. Poněkud odlišný je však případ písně Ó spasiteli Ježíši, která je také zařazena ve všech těchto vydáních. Nápěv, přepsaný z kancionálu Jana Roha (1541), se jen nepatrně odlišuje od nápěvu, na který se předchozí píseň odkazuje a který opět najdeme již v Jistebnickém kancionálu:  
Pozornosti Habrovanských se těšil i jindřichohradecký kazatel Kliment Bosák, jehož 11 písním byl vyhrazen zvláštní oddíl (písně Bože Otče sešli nám nyní Ducha svatého, Děkujem tobě Kriste, žes nás sobě koupil skrze umučení, Budiž chvála Bohu na výsosti, Můž to znáti ó křesťane věrný, Jesu Kriste tys zajité syn pravý Boha Otce, Kto se líbí Bohu jsúc živ v šlechetnosti, Pane Kriste Bože věčný, Slušelo by nám to znáti, Volám k tobě ve dne v noci, Jesu Kriste pane Boží synu, Dočkali sme času svíranie). Velmi zajímavým dokladem o tom, že Habrovanští byli v kontaktu s písňovou produkcí německé reformace, jsou písně Všemohúcí věčný králi a Ve jméno boží pracujme, obě s odkazem na melodii Ve jméno boží jedeme, což je zcela jistě česká verze Lutherovy In Gottes Namen fahren wir. Zde v habrovanském kancionálu jde o nejstarší výskyt luteránského zpěvu v českém prostředí. Spolu s písní Dočkali sme času svítání na nápěv Dočkali sme času smutného, odvozený z německé dvorské písně Mag ich Unglück nicht widerstan, mohou být považovány za důkaz o pronikání německých reformačních prvků na střední Moravu. První habrovanský kancionál byl pro svou určitou konfesionální nevyhraněnost dlouho diskutován, zda byl vůbec dílem Habrovanských. Vysoké procento písní, nacházejících se jen v kancionálech bratrských i utrakvistických tomu opravdu napovídá. Odpověď nemůžeme hledat jen ve smyslu biblické parafráze “co není proti nám, je pro nás” s tím, že pokud v textech již tohoto prvního vydání nenajdeme nic, co by odporovalo nauce Habrovanských, můžeme jim kancionál přičíst jako ediční prvotinu. Již poněkud podrobnější výčet souvislostí, z nichž některé ji byly zmíněny (například prokázané spojení Hubmaier - Sylvanus - Dubčanský) nás ale nakonec dovede k přesvědčení, že dílo vzniklo opravdu ve společnosti Jana Dubčanského a jeho druhů. Kancionál z roku 1530 byl důkladně zrevidován již čtyři roky po svém vydání. 22 “méně potřebných” písní bylo vypuštěno a naopak doplněno 109 nových. Roku 1534 vytiskl v Lulči Kašpar Aorgus Písničky pobožné a pravé křesťanské ke cti a chvále Boží, na žádost mnohých lidí opět podruhé imprimované, s přidáním jiných a s vyloučením méně potřebných. Kteréž sú nejprv o Krista pána podle těla početí neb vtělení, narození, umučení, vzkříšení, na nebe vstoupení, Ducha Svatého seslání. Potom také o jiných rozličných věcech, každému křesťanu znáti potřebných. Na titulním listě však není již známé In monte Liliorum. Kašpar Prostějovský MDXXXiiii, ale začátek 95. žalmu: Zpívejte pánu píseň novou, zpívaj pánu všecka země. Zpívejte pánu a chvalte jméno jeho, hlásejte den ode dne spasení jeho. Žalm XCV. MDXXXiiii. V kancionálu vydaném roku 1534 je 175 písní uspořádáno, podobně jako poprvé, do tématických oddílů, ve své době obvyklých: O vtělení Páně, O narození Krista Pána, O umučení Páně, O vzkříšení Páně, O vstúpení Páně, O seslání Ducha sv., O svaté Trojici, O církvi svaté, O večeři Páně, Písně na Otčenáš, Věřím + písně na Věřím v Boha, Na přikázání Boží, Na hodiny dne i v noci: o půlnoci, na svítání, při vzchodu slunce, před stolem, při západu slunce, na noc, O slovu Božím, O pokání v čas pokušení, O smrti a saudném dni, O smrtedlnosti člověka, O protivenství (kteréž trpěti mají všickni následovníci Krista Pána a jeho svaté proroky), O dobrodiní Božím, O životu ctnostném, O druhém rození, O Božství Kristově, O narození Kristově, obecné písničky. Kancioná[lek] z roku 1535 můžeme považovat za dodatek k vydání z roku předcházejícího z jednoduchého důvodu. Ani jednu z 61 písní, v něm obsažených nenajdeme ve vydání z roku 1534. Celek je rozdělený do obdobných tématických skupin, jako v předcházejících. Kancionál vydaný v roce 1536 nebo 1537 je ze všech nejrozsáhlejší. Přesto, že v dochovaném exmpláři chybí řada listů, zůstatek 211 písní nám dává dostatečnou možnost učinit si představu o jeho původním rozsahu. Celkem chybí asi 45 stran, takže můžeme předpokládat asi 250 písní. Z tématických celků přibyla například kapitola O církvi svaté, O slovu božím. Důležitá je zejména kapitola O duchovním jedení těla a krve Páně, s texty z VI. kapitoly evangelia svatého Jana. Její význam pro Habrovanské prozrazuje komentář k první písni: Píseň tato o živém nebeském chlebě a o ustavičném v něm Těla jeho jedení a krve pití k věčného života obdržení a k věčnému nasycení. A jiné čtyři po ní jedna po druhé ke cti a chvále Boží a k užitku spravedlnému lidem věrným. A nad každou je napsáno, o čem se v ní zpívati bude (u poslední ale komentář chybí). Nadmíru zajímavá je píseň Ó pane můj Ježíši, zastoupená ve vydáních 1534 a 1536/1537: 
Specifickou kapitolou jsou také písně Klimenta Bosáka, františkána jindřichohradeckého konventu. Z 15 písní jemu autorsky připisovaných, najdeme v habrovanských kancionálech 12. Kromě písně Otče náš milý pane, dajž nám ducha dobrého s vlastním nápěvem, vydané v kancionálech 1535 a 1536/1537, bylo ostatních 11, zmíněných výše, vydáno již v roce 1530 a 1534, píseň Bože Otče sešli nám nyní Ducha svatého na nápěv Pane Bože buď při nás je obsažena i ve vydání posledním, 1536/1537. Utrakvistický Miřínského kancionál z roku 1522 a rukopis Národní knihovny sig. 54 F 169 tuto píseň uvádí s textem Otče náš, milý pane (s tímto textem i v Kancionálu 1994). Zbývající dvě Bosákovy písně (Král věčný vás požehnaj a Ó lidské pokolení) odkazují na latinské nápěvy a Habrovanští je obě zařadili do svého posledního vydání. První jsme již zmiňovali - Ó pane můj Ježíši na nápěv Gaudeamus pariter. Pro druhou, s odkazem na latinskou Ave rubens rosa, použili text Otce nebeského pochvalme z milosti. Prostor k mnoha úvahám dávají nálezy dalších tiskových fragmentů v knihovně Národního muzea v Praze, souvisejících s posledním vydáním, vzniklých tedy kolem roku 1536. Závěrem jen můžeme konstatovat, že existence téměř 300 písní vydaných Habrovanskými v rozmezí let 1530 - 1536/1537 je zjevem naprosto ojedinělým, zejména když bereme v úvahu provinční prostředí, ve kterém zpěvníky vznikaly. Přes poměrně skromnější vybavení můžeme i nenotované kancionály Habrovanských směle řadit bok po boku produkci bratrské či utrakvistické. další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled |