 Lidové písně a tance. Habrovany leží jen co by kamenem dohodil od Rousínova, odkud kdysi vyrážel na své cesty za sběrem národních písní P. František Sušil, jehož sbírka, mnohokrát vydaná, nemá u nás konkurence. Přímo z Habrovan obsahuje pět písní: 
2. Šak bych neprosil
dybych nemosil, dybych své milé v srdci nenosil. Písně Žala milá, žala trávu, Pročpak, synečku a Já milého nemám svým modálním zabarvením bezpečně prozrazuje svůj starobylý původ, snad ještě předbělohorský. Poslední dvě písně jsou poněkud mladší. Textově se hlásí k jihozápadní oblasti Hané, respektive k nářečí, ve kterém se prolínají prvky Brněnska, Hané a Drahanské vrchoviny. Rytmus první připomíná rytmus nejstarších hanáckých tanců z 2. poloviny 17. století. V Sušilově sbírce zaujímají písně z Habrovan zanedbatelný prostor. Je samozřejmě nemyslitelné, že by se zde zpívalo jen těchto pět písní, že by zde nebyl známy alespoň některé z 18 písní, které Sušil zapsal na Rousínovsku, či z 22 od Slavíkovic a jiné. K rozšířenějším písním původně z Rousínovska patří například Utonulá, o jejíž popularizaci se nejvíce zasloužil Pavel Josef Křížkovský svou úpravou pro mužský sbor. Je již obsažena, byť s jiným nápěvem a z Otnic, v Guberniální sbírce z roku 1819. Rostó rostó rostó konopě za cestó patří k nejznámějším písním z Hané vůbec, podobně jako Co to máš, děvečko, co to máš za krásu ? u Sušila ze Slavíkovic. V Habrovanech, stejně jako všude jinde, se zejména díky pohybu obyvatelstva (ať již z důvodu docházení či dojíždění za prací nebo přistěhováním, přiženěním) více či méně projevovaly vlivy cizích zvyklostí, nápěvů i textů, které zákonitě přispívaly k určitému formování zvyklostí vlastních, tradic. Lidé se stále častěji dostávali do kontaktu s písněmi, tanci i zvyklostmi cizími, dosud nepoznanými a nebylo možné, aby jejich prvky alespoň zčásti nepřijali. Velký podíl na popularizaci lidových písní (bez ohledu na jejich původ) musíme přiznat kantorům, díky kterým přicházely děti s lidovou písní do styku denně, u dospělých tuto roli od poslední čtvrtiny 19. století plnily hromadně zakládané spolky. Jejich název je možné z tohoto pohledu, alespoň co se týká spolkové činnosti, pokládat za orientační, neboť například téměř u každého čtenářského spolku, který by se měl věnovat výhradně knižní kultuře, najdeme aktivity pěvecké, hudební či divadelní. Ovšem to není zdaleka všechno. Podobné aktivity jsou prokázány také u spolků, jejichž původní zaměření s hudební kulturou prakticky nesouviselo. Týká se to hlavně Tělovýchovné jednoty Sokol, v jehož organizacích velmi brzy vedle odborů cvičitelských vznikaly odbory zábavní, pěvecké i divadelní. Právě Sokol se postupem času stal nejrozšířenější organizací, pod jejíž hlavičkou se sdružovaly nejrůznější zájmové aktivity. A stejně tak Sokol, někde (i v Habrovanech) přebírající štafetu činností po zanikajících spolcích čtenářských, přispěl nemalou měrou k udržení mnohých písní a tancům v širším povědomí, byť jejich původní charakter býval někdy setřen a přizpůsoben obecnějšímu pojetí, což ovšem pomohlo jejich rozšíření. Takto zobecňovaný folklór hraničí spíš s folklorismem, který opravdový folklór jen připomíná, ale pokud způsobí zájem o folklór, můžem to brát jako jeho klad. V takovém případě je vskutku až s podivem, že ještě na samém konci 20. století bylo možno nalézt a zapsat písně, jejichž kořeny sahají do minulosti hodně vzdálené, jako písně se stopami modality (zpěvy na Smrtnou neděli) a ve střídavém rytmu (Měj mě, můj Jeníčku, měj mě rád). Stejně tak se zdá až neuvěřitelné, že se ještě našly pamětnice některých figurálních tanců jako holána, řeznické, strašáku, šlapáku, trnavečku, židovky. Širokou paletu možností nabízela forma tanečně pěveckého kola, dokládající spojení s oblastí Brněnska. Tančívalo se v přestávkách mezi tanečními kusy, za zpěvu tanečních písní, zpočátku volných, postupně veselejších, končících často rozpustilým rejem. Při zvlášť bujné náladě, odůvodněné například svatbou či masopustem, se před koncem kolo rozvinulo a podle fantazie vedoucího tanečníka (častěji ovšem kolo iniciovaly buď dívky samy nebo se utvořilo kolo smíšené) se takto vzniklý řetěz proplétal v nejroztodivnějších křivkách po celém tanečním sále, překonával překážky lavic a stolů, aby oknem unikl na náves, obtočil hostinec, spořádaně (nebo již vyčerpaně ?) se dveřmi vrátil dovnitř, aby mohl vyvrcholit závěrečnou bujarou polkou či valčíkem. Nemuselo se vytvořit jen jednoduché kolo. Soustředné kruhy skýtaly více možností. Kruhy mohly být jen dívčí či chlapecké, vnitřní kruh čelem dovnitř či ven, řazení bylo i střídavé. Začátkem nové sloky či delší fráze se směr otáčení kol měnil.
další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled | ||||||||||
