Ústav sociální péče. Po válce převzal Ústav pro nervově a duševně choré v Králově Poli, Křižíkova 9, inventář likvidovaného protektorátního Kuratoria pro výchovu mládeže v zemi Moravskoslezské (pověřencem MŠO pro likvidaci byl prof. Zdeněk Hadaš). Výnosem ministerstva zemědělství č .j. 445.786/46-IX/A 3 ze dne 7.10.1946 byla Zemskému ústavu pro tělesně vadné v Brně-Králově Poli přidělena budova habrovanského zámku. Plénum Zemského národního výboru projednalo na svém 7. zasedání zřízení pracovního asylu v Habrovanech a v témže zasedání 12.11.1946 toto schválilo. ONV Vyškov požádal Místní rolnickou komisi dopisem z 21.11.1946 č. OP-2068, aby byla ústavu přidělena půda na rozšíření ústavu a zřízení vzorného hospodářství při něm. Okresní rolnická komise však přídělové řízení 15 hektarů konfiskovaného majetku Simeona Vaculy, navrhované Místní rolnickou komisí, zrušila. Vedení ústavu se k průtahům kolem souhlasu s umístěním pobočky ústavu na habrovanském zámečku vyjádřilo 24.2.1947 v dopise místní rolnické komisi v Habrovanech, č.j. 1089/Sm/Sv-1947: “… Místní rolnické komisi v Habrovanech je dobře známo, že při pracovním asylu, umístěném prozatím jenom v přiděleném nám zámečku v Habrovanech, hodláme zříditi za součinnosti a pod kontrolou výzkumných ústavů zemědělských vzorné hospodářství se vzorným chovem drůbeže a veškerého hospodářského zvířectva, jakož i nově založenými prutníky a ovocným sadem. Máme zato, že by místní činitelé v Habrovanech měli míti v prvé řadě zájem o to, aby se obci dostalo takového ústavu, jaký je v Habrovanech projektován, včetně všech pomocných zařízení, která budou k užitku nejen obci, ale i celému širokému kraji. Při této příležitosti dovolujeme si upozorniti, že rozhodující činitelé Zemského národního výboru nenamítají ničeho proti tomu, abychom své rozhodnutí zříditi pracovní asyl v Habrovanech změnili a vybudovali ústav na jiném místě, kde najdeme více pochopení místních činitelů. Vzhledem k tomu, že určitá jednání jsme již započali, hodláme přes dosavadní nepochopení jednotlivců zůstat v Habrovanech, bude-li v konečné fázi jednání se strany občanů nám porozuměno. Zdůrazňujeme, že sledujeme zájmy obecné a veřejně prospěšné, nikoliv zájmy osobní a že z toho titulu uplatňujeme také nárok na přidělení půdy a hospodářských budov. Kubíček v.r. správce, Smetana v.r. vrchní ředitel”. Na veřejné schůzi národního výboru dne 11.3.1947 bylo projednáváno přijetí Ústavu tělesně vadných na zámek a příděl půdy ústavu z konfiskátů. Členové národního výboru se po rušné debatě jednomyslně usnesli na přijetí ústavu. Pro přidělení půdy byly 3 politické strany, jen komunisté se zdrželi hlasování. František Varta prohlásil za rolníky, že se vzdává přídělu ve prospěch ústavu. Zasedání bylo pozorně sledováno všemi přítomnými občany. V souvislosti se zřizováním pobočky královopolského ústavu na habrovanském zámku byl 23. srpna 1947 v hostinci u Hasáků promítnut film Vítězství nad osudem, pojednávající o životě postižených dětí. Před promítáním k divákům promluvil ředitel ústavu Leopold Kubíček. Dne 9.10.1949 byla pobočka Ústavu tělesně vadných v Králově Poli, umístěná na zámku, slavnostně otevřena. Byla při té příležitosti sloužena polní mše, kterou celebroval děkan z Dražovic s vážanským farářem Jaroslavem Pivodou. Poté kázal rostěnický farář Jan Formánek o vztahu církve a státu. Odpoledne se konal průvod vesnicí, šly děti v krojích, pak celá obec s představiteli národního výboru v čele, hosty byli delegáti Krajského národního výboru v Brně, Okresního národního výboru ve Vyškově, chovanci ústavu a veliké množství lidstva z širokého okolí. Zahájil předseda místního národního výboru Josef Švestka. Po přivítání všech přítomných předal slovo Richardu Podanému, zástupci krajského vedení a krátce nato následovala lidová veselice za součinnosti všech organizací - KSČ, Sokola, hasičů, sportovců a jiných. Čistý výtěžek asi 36 000 Kč byl věnován ústavu. Zpočátku struktura života habrovanské pobočky odrážela styl mateřské organizace. Do Habrovan přicházeli spíš méně postižení, schopní zařadit se do pracovního procesu. Byly zde vysazovány vrbové porosty a podobně jako kdysi v Brně i v Habrovanech se rozběhla výroba košíků a proutěných předmětů vůbec. Můžeme říci, že košíkářství bylo v brněnském ústavu vedle výroby rýžových kartáčů nejčastějším řemeslem (nezapomeňme ovšem, že královopolský ústav byl v minulosti hlavně ústavem slepeckým) a není divu, že dlouholeté zkušenosti využíval i ve své nově zřízené pobočce. Trend vyrovnávání se všech všem byl patrný i v Habrovanech. Prakticky každá zpráva vedení zdůrazňovala pracovní zapojení postižených a nezapomínala s patřičným nadšením srovnat jejich výkonnost s jinými závody, aby nemohla vzniknout sebemenší pochybnost o jejich potřebnosti při budování nové společnosti. Přesto postavení ústavu nebylo asi nikdy stoprocentně jisté a časté žabomyší války i vážnější problémy jej provázely celou jeho existencí. V roce 1952 správa Pracovního střediska pro tělesně vadné v Habrovanech (i názvem musela být hlásána práceschopnost, třebaže tento název mohl a může připomínat pracovní střediska jiného rázu ...) marně hledala uklízečky. Když se z Habrovan přihlásily 4 ženy, MNV se proti třem z nich postavil, že jsou spolumajitelkami menších zemědělských závodů, že tedy jako zemědělské pracovnice nastoupit zaměstnání jiné, zejména ne v Pracovním středisku, snad podle instrukcí ONV. Správce střediska se 14.11.1952 obrátil na MNV: “…Správa ústavu vznáší námitky proti tomuto opatření MNV v Habrovanech, považuje je za poškozování ústavního provozu a za nežádoucí politiku zdržování lidí od práce ani k tomu nehledě, že v Habrovanech dosud není socialistický sektor. (A soudě podle dosavadní aktivity povolaných činitelů ještě dlouho nebude.) Správa ústavu žádá, abyste v dohodě s IX. referátem ONV posoudili, je-li usnesení MNV přijatelné a byli nám nápomocni k udržení chodu ústavu, jak to po nás žádá zdavotní referát ONV i KNV. B[ohumil]. Kašpárek v.r., předseda ZO, [František] Zabloudil, správce” [vedoucí v letech 1949 - 1953]. Podařily se ovšem i akce potřebné, ačkoliv finančně značně náročné. Roku 1954 provedl na zámku Okresní stavební podnik ve Vyškově v obtížných podmínkách instalaci ústředního topení, jindy byly schváleny opravy či úpravy stavební. V roce 1960 byl ústav předán do správy Okresního národního výboru ve Vyškově. Dva roky poté byl název změněn na Ústav pro tělesně vadné, od roku 1967 Ústav pro tělesně postižené. Kapacita zařízení vzrostla na 72 chovanců plus 19 zaměstnanců ústavu. Od roku 1969 vedla ústav Drahoslava Mezníková. V roce 1974 došlo k další reorganizaci, která znamenala zlepšení pozice Ústavu - začlenění do struktury Okresního ústavu sociálních služeb ve Vyškově. Roku 1976 vedla vrchní sestra Marta Sychrová kolektiv soutěžící o titul Brigáda socialistické práce. V roce 1982 obývalo ústav 72 chovanců (pojem chovanec je stále na místě, neboť pacienti byli stále ubytováni v pěti- a vícelůžkových pokojích bez možnosti jakéhokoliv soukromí) pracovalo pro podniky UP Rousínov, Zbrojovka Vyškov, Rostex Vyškov, Lisovny nových hmot Vyškov, Fototechna Hradec Králové, Brněnské papírny, MEZ Brno. Pracovníci lepili a sešívali krabice, vyráběli kolíčky na prádlo, ramínka na šaty, trháčky na ovoce, letovali kontakty, kompletovali fotokazety, třídili knoflíky a prováděli řadu dalších, různě náročných prací. Při hrubém objemu výroby v hodnotě 600 000 Kčs bylo v roce 1982 dosaženo zisku 140 000,- Kčs. Jednou týdně se v ústavu promítaly filmy, zajížděli sem umělecké soubory profesionální i amatérské. Ředitelem se stal v roce 1978 Jaroslav Baláč, administrativní práce vyřizovala Marie Iwoniaková, zdravotní personál tvořilo 9 zdravotních sester s vrchní sestrou Martou Sychrovou, rehabilitační cvičení prováděla Alena Černá. O stravování se staral vrchní kuchař Karel Kříž s kuchařkami Marií Kranichovou, Marií Konečnou a Martou Turonyovou. Další personál tvořily pradleny, švadlena, uklizečky, skladnice, zahradník a údržbáři. Od roku 1987 byl od základu rekonstruován zámecký park, tvořící kolem empirového zámečku neopakovatelnou kulisu. Od ledna 1992 se Ústav dostal pod přímé řízení Ministerstva práce a sociálních věcí. Výrazně se tím změnil způsob toku peněz a jejich množství, neboť dotace začaly plynout přímo ze státního rozpočtu. Do praxe byla uvedena možnost finanční spoluúčasti pacienta na vytváření individuálního, nadstandardního prostředí, používání nadstardandních služeb. Zavádění takových služeb je samozřejmě spojeno s nadstandardními výdaji a skromné kapesné často nestačí. Jen oprava elektrického vozíku, na které se musí majitel kvůli pojišťovně finančně podílet, bývá nad jeho možnosti a on musí podstupovat zdouhavou proceduru žádostí na “sociálku” o pomoc. Nicméně i zde byly učiněny pokroky. Díky aktivitě ředitele byly získány peníze na stavební úpravy a počet osob na pokoj se postupně snižuje. Cílem jsou pokoje jednolůžkové a dvoulůžkové. To je jedna ze základních podmínek k tomu, aby obyvatelé získali vytoužené soukromí, které je ve zdejších podmínkách tak křehké ... další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled