Kriminalia. Ne všechny stránky historie Habrovan jsou světlé a vznešené. Najdeme zde mnoho případů hovořících o lidské zlobě, vášních, chamtivosti, ubohosti. Zřetelně uvidíme rozdíl v hodnocení svévole šlechticů, kteří i v případě podané a uznané žaloby mohli svou vinu zapravit penězi a na druhé straně skutků poddaných, kterým za porušení práva nepoměrně častěji hrozily tresty tělesné i smrt. Jako významný pramen k dějinám se dochovaly knihy půhonů neboli žalob, a to již od 14. století. 7 svazků bylo vydáno tiskem. Díky půhonným knihám se nám často podaří zachytit například zprávu o osobě či události, kterou jiné prameny neobsahují. Když na přelomu 14. a 15. století držel Habrovany bezprávně dvanáct let Jan z Moravan, který za tu dobu na habrovanské tvrzi sebral, na co přišel, ať to bylo od zbroje, zbraní, hospodářského nářadí, dobytka či vybraných poplatků, způsobil právoplatnému držiteli Janu z Pamětic škodu za 438 hřiven grošů, což pro nás znamená asi 111 kg stříbrných grošů (1 hřivna = 253,17 g). Důležitou právní institucí byli rukojmí, rukojemníci, dnešním výrazem ručitelé. Svědčí o tom velké množství půhonů právě rukojmí. Poté, co původní dlužník z nějakých důvodů neplnil své závazky, měl je za něj plnit rukojemník, na kterého plnění přešlo. Přímo smršť půhonů se rozpoutala například na přelomu 15. a 16. století kvůli dluhům Petra, hraběte od sv. Jiří a z Pezinku. Za zaplacení 60 000 uherských zlatých na zboží jičínském se mu zaručil Zikmund z Doubravice a na Hrotovicích, Heralt z Kunštátu a na Hodoníně a Jiřík Syrovátka ze Lhoty a na Habrovanech. Když byla částka na nich od věřitelů vymáhána, pohnali samého “vysoce urozeného pána p. Petra, hrabí od sv. Jiří a z Pezinku” (psal se již jako vévoda sedmihradský). Obecně vzato, pohnaný sám pohnal osobu, kvůli které byl pohnán, stejně jako století předtím v případě Bedřicha Motyčky z Lilče, který pohnal Jana rytíře z Moravan, že jej navedl k plenění zboží brněnských kanovníků ve Velešovicích s tím, že mu případné škody nahradí. Za to byl Bedřich panským soudem odsouzen k náhradě 50 hřiven grošů, které zpětně vymáhal na Janu Moravanském. Téměř ve stejné době poháněl poháněný Jiřík Syrovátka hraběte za dalších 800 zlatých a další dluhy. Hrabě opravdu dlužil takříkajíc každému na potkání. V dubnu 1498 si půjčil od bratří ze Studnic a z Bystřice 1150 zlatých s ročními splátkami 115 zlatých, v roce 1501 dlužil Petrovi Osinskému z Zietné a Heřmanic 500 zlatých, Mikulášovi Kobeřickému z Tvorkova a v Hrašovém 350 zlatých. V roce 1502 byla Petrova finanční situace natolik zapeklitá, že jeho manželka Žofie z Valdštejna postoupila 13. listopadu město Slavkov, Rašovice a jiné vsi za 27 000 zlatých svým rukojemníkům, aby mohli zaplatit za jejího manžela. V půhonných knihách sice počtem převažují případy hospodářského charakteru, u kterých se dala přesně stanovit vymáhaná částka, najdeme zde však i záležitosti týkající se činů násilných či kombinace obou. Podle tehdejšího právního vědomí nesměřovaly půhony ani tak k potrestání viníka, jako k náhradě škod. Pokud došlo k fyzickému trestu, odplatě, měla z našeho hlediska pro svou krutost spíš charakter msty. Ukázkou nám může být již známý případ sporů Jana Dubčanského a jeho manželky Salomeny ze Lhoty s vážanským farářem Bartošem (Bartolomějem). Bartoš nakonec poznal, že z Habrovan se žádných desátků nedovolá, už jen kvůli nesmírně komplikovanému systému vymáhání právě desátků a důchodů duchovních osob vůbec. Biskup Pavel z Miličína (1434-1450) totiž učinil přítrž půhonům z malicherných příčin, obvyklých do husitských válek a ustanovil systém, podle něhož se kněz měl domáhat svých požitků prostřednictvím hejtmana, poté biskupa a teprve pak mohl dotyčného neplátce pohnat před zemské právo. Proto Bartoš opustil tak zdlouhavou a ne vždy jistou cestu domáhání se práva soudně a vydal se na dráhu zločineckou. Najal si Matěje Habrovce, pacholka Dubčanských, aby ves i dvůr zapálil. Habrovcovi se skutečně podařilo po několika pokusech Habrovany zapálit, nicméně byl při žhářství chycen a na mučidlech vyznal, kdo jej k tomu navedl. Přiznal též, že mu Bartoš sliboval 50 zlatých, když Jana Dubčanského zastřelí. Nato Dubčanský kněze zajal na veřejné cestě, konfrontoval s Matějem Habrovcem a když tento opět potvrdil svou výpověď, byl jako žhář upálen (již tím se potvrzuje, že Habrovany jako sídlo panství měly hrdelní právo). Bartoše Jan Dubčanský podrobil stejnému výslechu, včetně výslechu útrpného. Při něm Bartoš vyznal, stejně jako Matěj, že Habrovce najal na paličství, že mu sám knoty připravoval a nutil jej, aby Dubčanského zastřelil. Když se o Bartošově mučení dověděl biskup Stanislav Thurzo, žaloval Dubčanského o sv. Stanislavu (8.května) 1528 na soudě olomouckém, že Jan neměl právo Bartoše mučit, nýbrž vznést žalobu na jeho církevního představeného - biskupa a žádal, aby byl Bartoš přivezen do Olomouce. Tak se také stalo. Dubčanský vyložil celou záležitost, kterou mu potvrdilo sedm svědků panského a rytířského stavu, biskup Stanislav ale stál na svém, že jediným, kdo má právo trestat kněze na zdraví i hrdle, je pouze on, biskup. Toto právo však nedokázal přesvědčivě prokázat. Naopak Jan Dubčanský přesvědčil soudce psychologicky. Tvrdil, že nedal zmučit kněze, ale lotra, který již svým ohavným činem ze stavu kněžského vystoupil a v stav lotrovský se dal a prosil pány, aby se nad ním jako landfrídníkem a nad jeho chudými lidmi slitovali a učinili s Bartošem podle toho, co sám vyznal. A skutečně soud argumentaci Janovu přijal, poručil Bartoše znovu podrobit útrpnému výslechu a když se opět přiznal, byl u olomoucké šibenice upálen. Že byl Jan Dubčanský důsledný poznáme z toho, že následně pohnal kartuziánského převora Hynka z Nové Vsi u Brna, že si odvezl veškerý Bartošův majetek - dobytek, obilí, vůz i všechny svršky. Než se však pře dostala k soudu, Hynek zemřel. Díky půhonným knihám máme zprávy o držiteli habrovanského dvora v letech 1569 - 1598, Gedeonu Kotvrdovském z Olešničky. Výrazněji se do dějin zapsal svým výtržnictvím dne 28. října 1571. Tehdy byl na vážanské faře u Jana Opavského hostem farář Matěj ze Starého Rousínova. Z ničeho nic se v pokoji, nikým nezván, objevil Gedeon Kotvrdovský a hned se obořil na Matěje. Ten nechtěl zavdat příčinu zbytečnému sváru, zvedl se a chtěl odejít. Gedeon Kotvrdovský jej však až z venku přivlekl zpět do síně, kde se do něj pustil s plnou vervou. Když se chtěl Jan Opavský Matěje zastat, zkrvavil útočník i jeho. Podruhé chtěl Matěj utéci, ale opět byl přivlečen do světnice a tam zbit. Výsledek žaloby není znám, ale nejspíš se strany nakonec porovnaly smírem. Na habrovanském dvoře pak seděl Gedeonův syn Jindřich ještě roku 1611. Zemské právo, kterému podléhala šlechta, se lišilo od práva uplatňovaného na obyčejných poddaných. Již Karel IV. chtěl v roce 1348 zákoníkem poněkud omezit moc zpupného panstva, ale právě stavy mu v tom zabránily. Za králů Vladislava a Ludvíka dosáhla moc stavů historického vrcholu.Většina šlechty byla svému panovníkovi poddaná fakticky jen v krajních případech, například při ohrožení země. Král sám byl na šlechtě závislý, když potřeboval, aby mu sněm schválil potřebné berně, což někdy vyžadovalo značnou dávku trpělivosti a diplomatického úsilí. Před šmalkaldskou válkou se velikým svobodám a výsadám těšila také města. Po zkušenosti s vypočítavostí českých stavů, kteří chtěli využít šmalkaldské války k získání dalších svobod a výhod a po jejich porážce nebránilo králi Ferdinandovi nic v uskutečňování koncepce prosazování královské moci. Jen na Moravě bránila realizaci jeho záměrů věrnost moravských stavů, které si ovšem své výhody proti Čechům byly dobře vědomy a dokázaly ji využívat. Nicméně postupné redukci moci a svobod měst se nedalo zabránit, takže josefinské reformy magistrátů se nám z tohoto úhlu už nemusí jevit tak pronikavě. Ale vraťme se na začátek století sedmnáctého. Právo pro poddaný lid bylo tehdy většinou čerpáno z městského zákoníku Pavla Kristiana z Koldína, který v roce 1579 přijal český zemský sněm. Na jižní Moravě byly jeho články akceptovány s přihlédnutím ke staršímu zdroji - brněnské právní knize písaře Jana z poloviny 14. století. Jinak jednodušší případy byly řešeny i v nejmenších obcích přímo na místě, u složitějších se představení obraceli o naučení k takzvanému vyššímu právu, to znamená k soudu blízkého města, případně města královského. Tak se stávalo, že rychtář Křenovic se obracel pro naučení do Slavkova, odkud při nedostatku sil případ vyřešit šla žádost do Brna. Po jejím prozkoumání dostal odtud žadatel naučení (s účtem), jak má dále postupovat, co jakým způsobem vyšetřit. Nakonec následoval ortel. Odeslaná korespondence s obcemi byla zapisována do kopiářů a přestože se zachoval jen nepatrný zlomek, zachycující v relativní úplnosti jen několik desetiletí, můžeme právě podle těchto akt poměrně dobře odhadovat závažnost i frekvenci trestných činů v okruhu brněnského práva v jiných dobách. Velkou pozornost vzbudil koncem roku 1611 případ habrovanského Jíry Jambora, který odloudil Kateřinu Sovovu jejímu manželovi Jírovi a několik let s ní žil. Kateřina se již v minulosti dopustila stejného prohřešku a byla za to podmíněně odsouzená, když se z ni manžel zaručil. Ten nyní jako poškozený měl sám žalovat, ovšem odmítl. Role žalobce tedy přešla na habrovanského rychtáře Jana Janíka. Případ komplikovala skutečnost, že Kateřina čekala Jamborovo dítě. Jelikož šlo o hrdelní případ (oba byli nakonec sťati), bylo nutné zabezpečit spolehlivou výchovu neviňátka, “aby tak pro odnětí matky vlastní v takovém jeho teprvá poznatém věku dětinskym, jemu na zdraví i životu jeho ublíženo nebylo”. Když se novorozeněte ujala Anna Jamborová (snad Jírova matka či sestra), dostaly Habrovany v srpnu 1612 pokyn, že již nic nebrání průchodu práva, t. j. popravě obou odsouzených. Jak bylo řečeno, menší obce se nejdříve obracely na jiné, které měly větší právní zkušenosti a rozhled. Tak v únoru 1615 postoupily Habrovany do Brna případ lulečského zloděje Václava Ujků, kterého chytili při vloupání do masných krámů Václava Černého a Havla Šidla v Rousínově. Jelikož u něj byly nalezeny rozličné klíče a nebozíze potřebné k lupičské činnosti, nespokojili se žalobci s jeho uvězněním a obviněním z tohoto jednoho činu, ale pokračovali ve vyšetřování podle návodu brněnských právem útrpným. Poznámka “nejprv však ho za sucha natáhnouti dejte a potom, uznáte-li potřebu, v mírnosti i světlo přidati můžte” hovoří za vše. Václav Ujků nakonec na sebe vyznal vše potřebné, aby mohl být “pro své zlé skutky, jakožto člověk nekající a zjevný zloděj a škůdce lidský, na šibenici oběšen”. Manželská nevěra se trestala mečem, zloději recidivisté šibenicí. Žháři byli upalováni, podobně jako pachatelé svatokrádeží. Pokud ke krádežím přibyly i vraždy, musel delikvent počítat s lámáním v kole. Rozum však zůstává stát nad tím, co všechno musel spáchat Jan Maršálek alias Kavka, než jej v roce 1603 chytili. Soud totiž rozhodl, že “témuž Janovi Kavkovi pro přečinění jeho hrozné a skutky zlé předně dva řemeny na zádech jeho uřezané býti mají, potom mu pak i na všech oudech svých klíštěmi ohnivými trhán, kolem polámán, na sloup dán a na témž sloupě od ohně usmažen býti a tak konec převráceného života svého vzíti má podle práva.” Někdy se zločin zrodil i z běžné hádky, kdy rozpálené hlavy nezvládly stupňující se napětí. To byl případ z poloviny 17. století. Matěj Bubeníček z Habrovan, jdoucí cestou z Vyškova, se dostal do sporu s Jakubem Řezníčkem a Matějem Kalábem z Tučap a Matějem Vyhrabalem z Podbřežic. Spor vyústil do prudké hádky a z nedostatku slovních argumentů přišla na řadu hrubá síla. Tři výtečníci zbili Matěje Bubeníčka tak, že do tří dnů zemřel. Vyšetřování se vleklo od září do listopadu 1649 mimo jiné i proto, že aktéři pocházeli z různých panství. Hlavy se rozpalovaly při nejrůznějších příležitostech, mezi které patřily poutě a jarmarky. Další zločin se stal právě na rousínovském jarmarku v neděli 25. srpna 1720. Jeho příčinou byla jistá řevnivost mezi dědinami, snad bychom ze souvislostí mohli usuzovat dokonce na nevraživost mezi usedlými Němci a osadníky hovořícími česky, jistě však sehrál významnou roli alkohol. Když si habrovanský Jan Havlíček vyřídil na jarmarku vše, co potřeboval, chtěl se vydat na cestu domů. Přicházejíc k domu bednáře Alexandra zaslechl z něj nezvyklý hluk a křik. Ze zvědavosti přišel blíž, ale bednář jižjiž zavíral dveře a okenice a na Havlíčka se obořil s latí v ruce. Ten bednáře prosil o smilování, že jen jde kolem, ale Alexandr nedbal a latí mu hlavu rozrazil. Čechyňští Němci s mlynářem Hranáčem, kteří u bednáře popíjeli, viděli, že hospodář někoho bije, vyskočili, popadli každý něco do ruky a pospíchali na pomoc. Kdyby nepřiběhla Alexandrova manželka a nechytila mu ruce, skončil by Havlíček špatně. Tak se stačil, vyděšený a zkrvavený, uchýlit do domu Pavla Šidla a dosvědčit před rychtářem Alexem Podstatským, co se událo v následujících chvílích. Útočníci se zklamaně vraceli do domu, když zahlédli poblíž stojícího Martina Palouda z Habrovan a mladého Říhu z Nemojan. Jeden nadzdvihl Martinovi klobouk a zvolal: “Toto je taky šelma z Habrovan !” V tu chvíli dostal Martin Paloud i Říha od mladého Kreitla latí do hlavy, že se skáceli jako pytle. Říha se však v okamžiku vzpamatoval a dal se na útěk. Martina Palouda ležícího na zemi bil Kreitl s Došlem a Jiříkem Franclem, něž lidé okolo začali křičet, že je Martin mrtvý. Pak se pachatelé dali na útěk. Jména dvou ze tří ovšem dosvědčil další svědek, Jiřík Němec z Tučap. V letech 1782-1824, kdy habrovanské panství bylo ve vlastnictví Studijního fondu, správa statku přešla pod administrativu kamerálního vrchnostenského úřadu v Blažovicích. Po prodeji statku Herringům byl v Habrovanech obnoven vrchnostenský úřad, který působil do roku 1850. Většinou měl statek vlastního justiciára, který zastával výkon soudní správy. Dochované dokumenty o případech řešených na habrovanském zámku se drtivou většinou týkají sporů majetkových, zejména převažují případy pozůstalostní. Některé složité případy však postoupily až k apelačnímu (odvolacímu) soudu. Za výjimku můžeme považovat zmínku o výtržnostech v Habrovanech usazeného domkaře a kováře Bartoloměje Hradila, který byl trestním soudem v Brně v září 1826 odsouzen ke třem letům káznice. Zprávy o šokujících událostech měly (a dodnes mají) vrstvu vděčných, senzace lačných příjemců. V dobách, kdy neexistoval rozhlas ani televize a noviny byly výsadou poměrně malé skupiny nadšenců, lidé spolu komunikovali převážně osobně. Každá akce, při níž se sešlo větší množství lidí, byla příležitostí ke sdělování posledních novinek. Všechny tyto slavnosti, trhy a poutě, se staly i příležitostí, jak informace, po kterých lidé prahli, zpeněžit. Zosobněním komerčního využití informace, její distribuce ve formě přístupné nejširším vrstvám čtenářů, se stala kramářská píseň. Třebaže její texty můžeme tématicky rozdělit na oblast duchovní a světskou, ve velké části písní s tématikou světskou zůstala mravokárná ponaučení, odkazující na duchovní hodnoty. Kramářské písně byly již od 17. století tištěny bez melodií, typické jsou pro ně odkazy na nápěvy jiných písní, podobně jako v kancionálech 16. století. Událost, o které se zmíníme nyní, spadá sice již do doby, kdy osobnímu sdělení začala konkurovat vzmáhající se periodika, avšak o její rozšíření se nejvíce zasloužila právě kramářská píseň. Hovoříme o zločinu, který spáchal habrovanský hostinský Filip Smutný v noci na 4. září 1850, kdy úkladně zavraždil svou manželku a tři děti. Jelikož se písní i jejím textem zbýváme na jiném místě, budeme nyní se případu věnovat na základě úředních zpráv, vyšetřovacích a vězeňských akt. První zprávu o tragédii přinesly Brünner Zeitung 6. září 1850. Čtenáře o případu informovaly poměrně věcným tónem, který zde však mohl dosáhnout silnějšího účinku, než morbidní rozpitvávání nepodložených, fantastických dohadů: “Brno 5. září. Dostáváme z jistého pramene zprávu o zločinu spáchaném v našem okolí, kterou přinášíme v následujících řádcích: Hostinský a řezník v nedalekých Habrovanech již nějký čas žil se svou děvečkou v cizoložství, které bylo příčinou častých manželských rozmíšek. Po jedné takové v posledních dnech odehrané scéně se manžel rozhodl pro smrt své ženy; ozbrojen řeznickou sekyrou a nožem vstoupil do ložnice, kde nejdříve zabil sekyrou jedno z dětí, potom touž zbraní přispěchavší matku a druhé dítě a nakonec řeznickým nožem zavraždil nejmladší dítě. Po tomto dokonaném ohavném, děsném činu usedl ke stolu, napsal obecnímu představenstvu dopis, v němž vylíčil svůj zločin. Jako motiv zabití svých dětí uvedl, že nemohl nechat naživu ty ubohé tvory, když on po smrti manželky propadně katu a on nechtěl nechat na světě ty sirotky bez otce i matky. Nato položil na stůl vedle dopisu peníze na pohřeb, co nejpečlivěji uzamkl dům, klíč hodil na dvůr a přišel tam, kde se klidně a při plném vědomí vydal soudu. Předběžné ohledání místa činu, kam byl vyslán vyšetřovatel, právě začalo, stopy pomatení mysli nebyly zjištěny”. Veřejné hlavní líčení s Filipem Smutným se konalo 12. prosince 1850 v Brně a zpráva ze soudní síně větší část údajů pouze zopakovala. Faktologicky bohatější byla jen o jména zavražděných (příjmení služebné Marie Šimáčkové, se kterou měl Smutný poměr, uvedeno nebylo), zpravodaj se dále soustředil spíš na působivé citace Smutného výpovědi a detaily z jeho písemného doznání. Nakonec seznámil čtenáře s rozsudkem trestu smrti provazem, který však ještě musel potvrdit prostřednictvím státního návladního panovník. Fakta tohoto případu jsou následující: Filip Smutný, syn Františka Smutného a Anny rozené Čaňkové, narozený 1. května 1818 v Hrušce u Kojetína se oženil s Františkou (*1822), dcerou hodonínského pernikáře Aloise Mimlera. Působil snad v Klenovicích, které mu jsou v jedné verzi písně mylně přisuzovány za rodiště. Po smrti svého syna Antonína 6.5.1847 se nájemce habrovanského hostince č. p. 49 Jan Svoboda rozhodl z živnosti odejít a hostince s řeznictvím pronajala obec Filipu Smutnému. U Smutných sloužila Marie Šimáčková, s kterou měl Smutný poměr. Tomu jeho manželka Františka nemohla dlouho přihlížet mlčky a docházelo mezi manžely k ostrým střetům. Po jednom výstupu se Filip Smutný rozhodl, že svou situaci vyřeší vraždou. V noci z 3. na 4. září 1850 zabil svou 28letou manželku Františku, 6letou dceru Františku, 3,5letou Marii a maličkou Josefu, starou 5 měsíců a 15 dní. Pak kolem mrtvých rozestavěl hořící lojové svíčky, sepsal písemné doznání spolu s poslední vůlí. V ní prosil školního rektora, aby jej nechal na cestě k šibenici doprovázet školními dětmi, odkázal Marii Šimáčkové své cennosti za vytrpěnou ostudu, vypočítal své dluhy a nakonec poprosil představené obce, aby mrtvé důstojně pohřbili. Smutného odpověď na otázku předsedy soudu, proč zabil i své děti, připomíná častou argumentaci potratů: “Bylo to nejlepší, že jsem je zabil, neboť jinak by se ty chudinky musely samy protloukat životem a svět je přece tak zlý...” Císař František Josef I. dne 9. ledna 1851 změnil Filipu Smutnému hrdelní rozsudek na dvacetiletý těžký žalář, Smutný nastoupil trest na Špilberku 13. ledna 1851. V té době počet špilberských vězňů neklesal pod 500, v den jeho nástupu bylo ve stavu 467 mužů a 42 ženy. Během 4 měsíců počet mužů vzrostl na 541, žen zůstala polovina, 22. Smutný přišel do věznice 32letý, kypící zdravím, aby si odpykal vazbu, která měla skončit 11. prosince 1870. Poté měl být odeslán zpět do Habrovan. Ovšem nelidské prostředí špilberské věznice jej brzy zničilo a 20 června 1857 ve 13,30 zemřel na úbytě (TBC). Podle vězeňské matriky měl střední, poněkud silnější postavu, podlouhlý holený obličej, souměrná ústa, dlouhý špičatý nos, hnědé oči a tmavé vlasy. Na pravém předloktí měl vytetované rudé srdce, uvnitř iniciály FS a letopočet 1816. Na levém předloktí stejnou barvou vytetovanou volskou hlavu a po stranách řeznickou sekyru a nůž. Celou tragédii Smutného rodiny vyjadřuje několik kratičkých položek vězeňské matriky: ...vdovec, bezdětný ... posledně spáchaný zločin - úkladná vražda manželky a dětí. další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled