Zpět

Kramářská píseň

Kramářská píseň tvoří svébytnou součást hudebního spektra, byť si nenárokuje místo mezi nejvznešenějšími, nejvážnějšími žánry paní hudby. Někdo ji bere jako doplněk, jiný jako nutné zlo, které z historického hlediska musíme brát na vědomí jen proto, že tu nějakou dobu existovalo.
Kam ji zařadit ? Jaké jsou její zdroje, co bylo jejím cílem? Žánrově se kramářská píseň jeví jako prostředek k rozšíření nějakého závažného sdělení, zprávy a hlavně poučení. Poučení je podstatným rysem, který většinu kramářských písní spojuje, bez ohledu na jejich tématiku. Ta byla v první etapě existence kramářských písní (již koncem 16. století) téměř výhradně duchovní, v první polovině 19. století ji přinejmenším zdatně konkurovala témata až velmi světská. Kramářské či jarmareční písničky (těžiště jejich distribuce spočívalo možno říci ve stánkovém prodeji při poutích či výročních trzích - jarmarcích) zastupují ranou vývojovou fázi publicistického žánru, pro který existuje zavedený pojem bulvár, bulvární tisk. Tisk, jehož smyslem je najít co nejkratší spojení k čtenářovým smyslům, bez nutnosti použít rozum či dokonce srdce, cit pro nějaké krásno. Jehož smyslem je donutit potencionálního zákazníka k jisté investici. Vše s vědomím, že dryáčnicky presentovaný kýč je komerčně nejvděčnější.
Kramářské písni se ve své době dařilo, stejně jako se dnes daří bulváru v nejrůznějších podobách. Její konec způsobil až nástup denního tisku a časopisů, kdy se požadovaná dávka morbidního sentimentu pohodlně rozpustila v nejrůznějších lokálních sloupcích, nejlépe ve zprávách policejních a od soudu, jindy ve veselém koutku. Masovému šíření tisku nemohla individuálně předváděná kramářská píseň konkurovat.
Mimo poučení, charakterizující obsahovou stránku kramářské písně, nacházíme na ní další jevy, na jedné straně specifické, odlišující ji od jiných útvarů, které ji na druhé straně s jinými spojují. Neodmyslitelně k její interpretaci patří kulisy, znázorňující probíraný děj, které bezpečně pomohly posluchači pochopit všechny jeho taje, přesto že hladina hluku od sousedních stánků zpěváka občas téměř pohlcovala.
Zpěváka - poněkud odvážnější název pro interpreta často spíš deklamovaného recitativu, když do krajnosti napínané hlasivky vyluzují zvuky, chvílemi se blížící vyvolávání kolegů od tureckého medu a znojemských oharků. Ne, melodiemi ve stylu operních árií kramářské písně opravdu neoplývaly. Ovšem ty přece nebyly nejdůležitější složkou díla - tou byl text, a to zejména kvůli tomu, aby mohl být, vytištěný, prodán k domácímu používání.
Melodie nebyla součástí tisku, nebyla v ceně. U kramářské písně je absence notového materiálu jeden z jejich markantních rysů. Důvod je velmi prostý. Rytím not by náklady na vytištění stouply natolik, že by se tisk pro ty méně majetné, kteří vždy tvořili a stále tvoří největší část obyvatelstva, stal neprodejným. Podobně jako větší část kancionálů 16. století odkazují kramářské písně na nápěvy, ve své době nejvíce známé, rozšířené. Nezřídka byly používány nápěvy písní kostelních, stejně jako naopak, takže s odstupem času dá badateli opravdu dost práce určit, jak ten či onen nápěv putoval z kostela na náves a zpět. Pokud text, zhusta neumělý, odpovídal rytmem takzvané obecné notě (základ tvořily čtyři osmislabičné verše), neodkazovalo se už vůbec na žádnou konkrétní píseň, ale pouze na tuto obecnou notu. Záleželo pak jen a jen na vkusu a znalosti interpreta, ke které z asi dvaceti známých melodií “obecné noty” se přikloní. A dost často se stávalo, že tisk ani na žádnou “notu” neodkazoval.
Smutný a žalostný příběh, který se stal v kraji Brněnském, blíž města Rósinova ve vesnici Habrovanech v měsíci září roku 1850 je kramářskou písní se vším všudy. Reaguje na událost, která se odehrála v noci z 3. na 4. září 1850, kdy nájemce habrovanského hostince č.p. 49 Filip Smutný zavraždil svou manželku a tři děti (viz kapitola Kriminalia). Zpráva o jeho činu se bleskem rozlétla po celé zemi a vyvolala takovou odezvu, že v odstupu spíš týdnů, než měsíců (určitě ještě před 12. prosincem toho roku) vyšel ve Znojmě u Martina Hofmanna první kramářský tisk a vzápětí anonymně u Františka Bergera v Litomyšli druhý, s obdobným textem. Komerční úspěch znojemského vydání způsobil okamžitou reedici u stejného vydavatele a ještě před koncem roku tuto variantu vydala anonymně Škarniclova tiskárna ve Skalici. Ještě pohotovější byla olomoucká tiskárna Antonína Halouzky, která opět nejspíš ještě do konce roku 1850 stačila použít litomyšlskou variantu Františka Bergera, a to celkem třikrát.
Těchto sedm vydání dvou verzí uspokojilo okamžitou poptávku, ale určitý zájem trval i po vynesení rozsudku. Proto asi o šest let později (můžeme prakticky s jistotou předpokládat, že už ne po Smutného smrti 20.6.1857) použil Hofmannův tisk jako předlohu k vlastnímu vydání Alois Josef Landfras v Táboře a v nevelkém časovém odstupu i tiskař a nakladatel Stanislav Pospíšil v Chrudimi. Podle tradice se rodina děvečky snažila zabránit rozšíření tisků jejich skupováním, ale je logické, že právě mizející náklad mohl vydavatele podnítit k dalšímu vydání.
Co víme o melodii či melodiích této písně ? Text v Bergerově a od něj odvozených vydáních lze podložit právě obecnou notou. Vůbec nemůžeme vyloučit, že se nezpívala například na nápěv světské písně Znám já jeden krásný zámek, s nímž se téměř kryje duchovní píseň Nastokrát buď pozdravena. Pokud se v některé sloce slova s použitou melodií úplně nekryly, zpěvák si mírně upravil jedno či druhé (při přebývajících slabikách mohl noty rozdělit, při chybějících spojit, stejně jako výrazy za kratší či delší).
Skutečnosti kolem Hofmannova vydání nám mohou posloužit jako model věky provozované praxe šíření písní respektive jejich vývoje. Velmi truchlivý příběh, který se stal v dědině Habrovanech blíž městečka Rousínova na okršku Viškovském roku 1850 (tak zněl titul znojemského tisku) se zpíval na melodii, která se nám právě díky zažité praxi - ústnímu podání - dochovala v několika variantách. Tři z nich dodal hudební historik Václav Burian do redakce Vyškovských novin ještě před koncem 2. světové války, kde však byl rukopis při osvobozování Vyškova zničen. Studie tedy vyšla o rok později v Časopise Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci. První verzi zapsal Burian ve svém rodišti, Podbřežicích, přestože se ji zpěvačka Božena Severinová rozená Kachlíková (*1883) naučila v Letonicích, odkud také pocházela.
Druhá verze byla zapsána od Žofie Skřivánkové rozené Bartlové, která udala, že se ji také naučila ve svém rodišti, Vítovicích, od Marie Nohelové, zemřelé na přelomu století.
Poslední variantu zapsal Burian přímo v Habrovanech. Zpívala ji Marie Nebojsová rozená Luksová, pocházející z Viničných Šumic (*1870, její fotografii asi z roku 1925 viz Obrazové přílohy) a píseň ji naučila její sestra Antonie, která sloužila na Koprově hospodě a sama ji slyšela od hospodyně:
Tento záznam je pro nás svým způsobem nejzajímavější už jen tím, že se prokazatelně vztahuje k místu samotné tragédie, kdy byla píseň předávána takříkajíc po linii od přímých svědků události. Ze stejného prostředí účastníků totiž pochází verze, kterou v Habrovanech více než půlstoletí později (1998) zapsal autor od Boženy Pavlicové rozené Foukalové (*1921 Královopolské Vážany), která se ji naučila od své habrovanské stařenky Evy Vaculové (1854-1936). “Habrovanské” zápisy by si tedy mohly pro svůj původ jakoby činit nárok na určitou míru autenticity, ovšem jen zdánlivé, nikoliv věcné. Nikde přece není zaručeno, že paměť těchto nositelů v autentickém prostředí byla lepší, než těch, z Letonic či Vítovic.
Výše uvedené nápěvy mají mnoho společného, zejména druhý a třetí se liší jen v detailech. A tomuto třetímu se nejvíce blíží nápěv poslední. Podržel si zejména typickou hlavu tématu a větších změn nedoznal ani závěr:
Václav Burian přišel ve Vítovicích na stopu ještě dalšího nápěvu, ale bohužel již tehdy si jej nebyla zpěvačka schopna vybavit celý.
Stejně jako melodie prošly velkými proměnami i oba základní texty. Jen v každém z výše uvedených vydání se vyskytuje řada odlišností od těch ostatních a to již vůbec nemůžeme počítat množství verzí pozdějších, u nichž změny mohla způsobit jen potřeba jazykové aktualizace. Jen jako jeden příklad za všechny další možné příčiny změn můžeme uvést text, který ze zpěvníčku (“špalíčku”) rolníka a obecního knihovníka v Klenovicích na Hané Bedřicha Dvořáka opsal Dr. Jan Poláček. V Dvořákově textu chyběly sloky 11-16 a 23. Mohl být tedy opsán z předlohy neúplné, požkozené nebo na některých místech nečitelné. Na druhou stranu si musíme všimnout, že chybí právě sloky, které barvitě popisují jednak vlastní vraždu, jednak pohled na mrtvé, který se naskytl vyšetřovací komisi při vstupu do místnosti. Kdyby totiž chyběl jen první blok textu, mohli bychom se domnívat, že opisovateli chyběl příslušný list. Při absenci další jediné sloky nemůžeme odmítnout ani další možnost, že se tak stalo záměrně, z vůle opisovatele, jemuž se takové morbidní popisy příčily.

další kapitola
předchozí kapitola
obsah oddílu
hlavní přehled
Zpět