Počátky dějin. Poprvé se o Habrovanech dovídáme nepřímo. 7. srpna 1350 nechal Mikuláš z Habrovan (Nicolaus de Habrowan) vložit do zemských desek zápis, že prodává Lickovi z Lulče úrok ze zboží v Nemojanech. Můžeme si tedy hned nyní položit otázku, kde asi Mikuláš z Habrovan sídlil, když z dalších pramenů víme, že v té době ještě vlastnil celé Tučapy, než jejich část roku 1358 zastavil jako věno své dceři Perchtě a druhou část Jenčovi z Deblína ve prospěch své sestry a druhé dcery, které byly v klášteře sv. Anny na Starém Brně. O vlastnictví alespoň části Habrovan opět nemáme přímý doklad, první zpráva pochází až z roku 1371. To Mikulášův syn (je prakticky jisté, že byl Mikulášovým synem, ačkoliv to není nikde výslovně zaznamenáno) Petr z Habrovan nechal zapsat své manželce Objezdě roční úrok na 125 hřivnách na Nemojanech s tím, pokud by se něco nedostávalo, měla to doplnit z Habrovan. Můžeme se tedy domnívat, že Habrovany měly na rozdíl od Nemojan a Tučap pro rod vladyků z Habrovan význam jako obec, ze které rod vzešel a přesto, že nevlastnil Habrovany celé, nesl jejich jméno. V druhé polovině 14. století byla část Habrovan zeměpanská, to znamená v majetku moravského markraběte. Bylo tehdy zcela obvyklé, že část obce náležela k alodnímu, svobodnému zboží zemana či zemanů a část panovníkovi. Ten mohl své zboží propůjčit šlechtici proti jeho slibu, že mu bude k dispozici v boji. Příjemce takového zboží se nazýval lenník, man, vazal a léno mu mohlo být propůjčeno dědičně či s konkrétními omezeními. Listinou ze dne 13.3.1376 vyznal Petr z Habrovan, že pro sebe a své mužské potomky obdržel od markraběte Jošta za své věrné služby jako léno habrovanskou tvrz, dvoje popluží, 19 lánů, 11 podsedků, hostinec, zahradu a 2 rybníky v Habrovanech. Dále hřivnu úroku v Novém Rousínově a z kopanice tamtéž ročně 3 věrdunky [splátky] 9 grošů. Lze se domnívat, že tak držel prakticky celé Habrovany včetně tvrze a větší část Nemojan. Jelikož další část Nemojan a Tučapy držela jeho sestra, rodinný majetek nabyl slušných rozměrů. Jedním ze svědků listiny byl Petrův bratr Mikuláš, kněz ve Vážanech, který spolu s Petrem držel od Machníka z Drahotuš dvůr, čtyři lány a čtyři chalupy se vším příslušenstvím v Divicích. Přijal - li Petr z Habrovan od markraběte Jošta lénem habrovanskou tvrz, mohli bychom uvažovat o možnosti, že ji do té doby neobýval. I to je však pouhá hypotéza, neboť zatím žádná zpráva nehovoří o tom, jestli vladykové z Habrovan před rokem 1376 měli v Habrovanech své sídlo. Rok 1385 byl pro rod z Habrovan osudným. Petr z Habrovan zemřel a markrabě Jošt nechal svému komořímu Benešovi z Pamětic zapsat nejen habrovanskou tvrz, ale i vesnici s lesem a ostatním příslušenstvím (viz příloha). Objezda, vdova po Petrovi z Habrovan, své věno na Habrovanech poručila po smrti svému bratrovi, mocnému Dobešovi z Veitmile a s jeho souhlasem se i dcera Kateřina vzdala svého věnného práva ve prospěch nového držitele (viz příloha). Jelikož Petr habrovanské léno dostal i pro své mužské potomky, mohlo by z toho vyplývat, že Petr neměl syna. Ale Petr měl syna Bohuše. Zmiňuje jej Petrův bratr kněz Mikuláš, když nechal roku 1390 zapsat prodej dvora v Divicích, který držel původně s Petrem. Výslovně zde uvádí, že dvůr, který měl s bratrem od Machníka z Drahotuš, prodává Ješkovi Hvězdličkovi, aniž by cokoliv ponechal sobě či Petrovu synu Bohušovi (toho roku také vložil do desek Dobeš z Veitmile prodej věnného práva, které měl na Nemojanech od Kateřiny pozůstalé po Petrovi z Habrovan). Nebýt tedy Bohuše z Habrovan (usadil se na tvrzi v Nové Říši, vzal si za manželku Ofku z Rausenbrucku), byla by situace téměř jasná. Smrtí Petra z Habrovan by léno spadlo zpět na lenního pána a ten je mohl udělit komukoliv jinému. Ovšem na druhou stranu víme, že část Habrovan byla alodní, byť nemůžeme stanovit, jak velká to část byla. A markrabě Jošt přece přikázal vložit svému komorníkovi tvrz, ves, les a ostatní příslušenství, přičemž Petrova manželka a dcera se vzdaly svých věnných nároků ! Je zde tedy znovu potvrzeno, že habrovanský majetek, z kterého mohla Petrova manželka Objezda doplňovat platy z Nemojan, patřil k jejímu věnu. Stojíme tedy před záhadou, kterou nejspíš nebude možné uspokojivě osvětlit na základě zatím známých pramenných výpovědí. Záznamy manského soudu, který řešil všechny změny v držení lén, se z konce 14. století dochovaly pouze pro panství olomouckých biskupů, takže nám zbydou jen dohady, žádná jistota. Praxe byla taková, že pokud leník zanechal i neplnoletého potomka, řešilo se držení léna ustanovením poručníka, a to až do doby nabytí plnoletosti sirotka (že i zde byly určité možnosti podmínky poručnictví upravovat, uvidíme u případu sirotků po Pročkovi z Pamětic). Pokud však markrabě léno přikázal vložit někomu jinému, přestože je předtím udělil i leníkovým mužským potomkům, jejichž existence je nepochybná, musel pro tento krok mít velice pádné důvody. Není možné vyloučit ani Petrovo zpronevěření se lennímu závazku, za což by podle práva následoval trest odnětí léna. V době Petrovy smrti byly poměry na Moravě díky řevnivosti Jošta a Prokopa, synů moravského markraběte Jana Jindřicha Lucemburského (†1375), vůbec poklidné. Oba se po otcově smrti snažili pro sebe vyzískat co největší moc a majetek a jistě mnoho napoví fakt, že oba, Jošt v lednu 1380 a Prokop v březnu 1399, byli jakožto škůdcové na statcích olomoucké kapituly stiženi církevní klatbou. Situace byla komplikovaná i papežským schizmatem po smrti Řehoře IX. (†27.3.1378), neboť Jošt se klonil k jeho římskému nástupci Urbanovi VI., zatímco Prokop stranil Klimentu VII. v Avignonu. Avšak to byl jen vnější rámec. Skutečná bouře mezi bratry se rozpoutala jako důsledek postoupení údělu dalšího syna Jana Jindřicha, Jana Soběslava starímu Joštovi. Nespokojený Prokop zabral některá Joštovi postoupená města a celý rok 1381 zuřila mezi oběma bratry opravdová válka, kterou (na čas) v květnu 1382 ukončil sám král Václav IV. Boje mezi bratry však trvaly s přestávkami ještě další dvě desetiletí. Petr z Habrovan, ač lenník Joštův, mohl se přiklonit ke straně jeho bratra Prokopa, ne - li dokonce za něj bojovat. Pokud by padl v boji, nebylo by se vůbec čemu divit, že Petrova rodina přišla úplně o všechno. To ale zůstává pouhou naší poměrně fantastickou domněnkou. Jako další možnost se naskýtá odnětí léna Joštem, jehož dodržování závazků nebylo vždy zářným příkladem ctnosti. A pokud zemřel lenník, jehož léno tvořilo větší část obce, mohla být tato dostatečně velkým lákadlem pro zeměpána, který potřeboval odměnit svého komořího ... Ovšem abychom o Joštovi nesmýšleli jen zle, musíme uznat, že není v naší moci dokázat, že Jošt Petrovy pozůstalé nějakým způsobem neodškodnil. Jistě by musel vyvinout určitý nátlak, aby se Kateřina i Objezda vzdaly svých nároků na alodní, zemskodeskovou část Habrovan. A nárok Bohuše na část lenní mohl řešit lenní soud, jehož akta se však, jak už bylo řečeno, nedochovala. Tvrz. Zajímavým tématem, bohužel stále ještě nedostatečně probádaným, je habrovanská tvrz. Zmiňovaná roku 1385, byla 1447 pustá, kolem roku 1482 snad znovu postavená. Údaj, že na místě tvrze postavil Jan Dubčanský renesanční zámek, není dodnes podložen archeologickým průzkumem. Vedle toho se dodnes zachoval název trati V bráně, a to na místě popisných čísel 42 až 46, severoseverovýchodně od zámku. Při úpravách domů zde bylo nalezeno několik kamenných opracovaných prvků, které podle mínění usedlíků mohou pocházet z původní tvrze. Za těmito usedlostmi se nachází i nejstarší habrovanská studna Balatka. Ani zde však nebyl proveden archeologický průzkum, který by potvrdil či vyvrátil mezi lidmi kolující domněnky že zde stávala původní tvrz Petra z Habrovan, zničená nejspíš za husitských válek, která nebyla v polovině 15. století obnovená, nýbrž zcela nově postavená, a to na místě dnešního zámku. Této myšlence neodporuje (ale ani ji nepotvrzuje) zápis v zemských deskách z roku 1446, kdy Burian z Vlčnova prodal Jaroslavovi z Šelenberka vesnici Habrovany s pustou tvrzí, dvorem a ostatním příslušenstvím (...villam Habrowan cum Municione deserta Curia...), ani zápis v knihách půhonných z roku 1481. Tehdy Václav Syrovátka ze Lhoty pohnal pana Václava z Boskovic, nejvyššího komorníka olomoucké cúdy, že mu za pana Šelenberka slíbil správu hradu i vsi Habrovan, což měl Václav z Boskovic vložit do zemských desek vložit na prvním nebo na druhém panském sněmu v Brně, ale neučinil tak. Pojem tvrzi nebyl sice vždy používán vždy přesně, někdy se u tvrzí (municione) používá i pojem hrad (castrum), ale v tomto případě, když se jeden záznam zmiňuje o pusté tvrzi a druhý, o 35 let později, hovoří o hradu, opravdu nemůžeme vyloučit možnost, že se druhý zápis týká nově postavené tvrze, která snese i vznešenější název hrad. Na druhé straně výzkumy v jiných lokalitách ukazují na téměř jednoznačnou praxi, že nová opevnění byla zřizována na místě starých, málokdy hledal stavitel místo jiné. Ani v případě Habrovan nesvědčí žádný dokument o výjimce. Vše tedy záleží na tom, jestli zde někdy bude proveden opravdový archeologický průzkum, který by mohl značně poodhrnout roušku, zakrývající jedno z mnoha habrovanských tajemství. další kapitola předchozí kapitola obsah oddílu hlavní přehled